Salomon Cappadocia Ultra Trail 2018

Tohle bude asi o něco delší, tak se to zkusim rozhodit do kapitol, tak klidně rolujte na to co Vás zajímá 🙂

Osnova:

  1. Nápad
  2. Náklady
  3. Prostředí
  4. Závod

1.Nápad:

Už od loňska (2017) Domče slibuju, že letos (2018) pojedeme do Turecka. Má to tam ráda, já tam nikdy nebyl, tak si říkám: „proč ne…“ Do toho jsem četl článek na Rungo.cz o zajímavých delších závodech na rok 2018 a Salomon Cappadocia Ultra Trail tam se svými tratěmi na 120, 64 a 38km byl. Oblast chráněná UNESCO mě okouzlila okamžitě a povídáme si doma, že by to bylo fajn. Ale jako většina nápadů, skončilo u povídání a postupem času se to přesunulo na jiné tužby tak,  jak to prostě bývá.

Blížily se Domči narozeniny (srpen) a já vymýšlel co. Domča je typ holky, co jde po krámu a ani se po ničem neohlídne, o ničem neříká, že by to chtěla, takže je vcelku problém něco vybrat. 🙂 Bavíme se o dovolené a říkám jí, že bychom příští rok (2019) mohli do toho Turecka. Odpovídá mi mrštně, že jsem jí to sliboval už na letošek. Škodolibě se usměju a pokorně říkám, že má pravdu a je mi to líto. Přitom už mám letenky, ubytování a registraci na závod zařízené.

K narozeninám tedy dostala balíček, ve kterém byly dvě letenky, voucher na ubytování a startovní listina s našimi jmény. Radování mohlo začít na plný koule.

2.Náklady:

Celkově nás to vyšlo za hodně v pohodě, nevím, zas tak moc necestuju, takže vím, že kamarádi byli různě, za hodně málo i za hrozně moc.

Takže letenky jsem našel přes kiwi.com a koupil přes vayama.com za 694USD ca 15500,- Kč.

Ubytování jsem našel přes airbnb.com a platil za 5 nocí se snídaní a pokojovou službu 2223,- Kč.

Transfer z letiště a zpět 2x 50 Tureckých lir (dal jsem 2x 10 Eur) takže i s „štědrým“ dýškem 500,- Kč.

Startovné v závodě vyšlo 210 Tureckých lir, nechce se mi lovit na účtu, tak použiju židovskej kurz 6 lir za euro a jsme na 35 EUR, ca 875,- Kč.

Takže tahle sranda mimo busů, který jsou za hubičku a nákladů na jídlo, které je v porovnání s CZ taky za pakatel vyšla na ca 19000,-

pro porovnání přidám popis večeře v nejluxusnější restauraci v Göreme (město, kde jsme bydleli): předkrm, polévka, hlavní chod, několikero pití a vše 2x za 25Eur i s dýškem, takže ca 625,-Kč

3.Prostředí:

Vyjmu z wiki, protože to maj docela fajn 😀

Vzali jsme to jako dovču. Takže odlet byl v úterý, zábava po cestě začala až ve středu, v pátek klid, v sobotu závod a v neděli zpět. Za ty tři dny před závodem jsme stihli vyzobat určitě to nejdůležitější z místního okolí a necítili jsme se o nic ochuzeni.  🙂

Mezi jedno z nejznámějších a nejvyhledávanějších míst Kappadokie patří město Göreme. (zde jsme bydleli) Místní krajina je tvořena sopečnými usazeninami, pocházejícími z vulkánů blízkých hor Erciyes Dagi a Hasan Dagi. Láva, vyvržená před téměř 2000 lety, zvětrává kvůli zdejšímu malému množství srážek jen velmi pomalu. Tvrdší nerosty procesu zvětrávání takřka vůbec nepodléhají, což způsobilo vznik charakteristických „komínů“. (hodně typické pro Love Valley – kudy vedla trasa závodu a také jsme navštívili procházkou) Jelikož Kappadokie leží na jedné z nejznámějších invazních tras, byli místní obyvatelé často přepadáváni různými cizími agresory, dobyvateli a nájezdníky. Obyvatelé nynějšího města Göreme, ležícího v srdci Kappadokie, záhy poznali, že do této měkké lávové vyvřeliny lze velmi snadno vytesat celé domy, kostely, a dokonce kláštery. V lávové hornině si proto na svoji ochranu vyhloubili podzemní města, v nichž později hledali úkryt rovněž raní křesťané a která jsou tu dodnes k vidění.

V dobách raného křesťanství představovalo město Kaiseraia důležité biskupské sídlo. V církevních dějinách představují jednu z klíčových větví raněkřesťanské filosofie kappadočtí Otcové, kteří z této oblasti pocházeli a převážně zde také ve 4. století žili a působili. Kappadokie byla jedním z klíčových center křesťanství až do vpádu Seldžuků. Dosud zde bylo objeveno více než 3000 kostelů, což je důkazem slavné křesťanské minulosti tohoto místa. Teprve na počátku 20. století byly poslední zbytky křesťanského obyvatelstva nuceny tento region opustit v rámci výměny obyvatelstva mezi Tureckem a Řeckem. V současnosti je Göremské Open Air Museum známým turistickým střediskem v centrálním Turecku a patří k nejnavštěvovanějším lokalitám mnišských komunit na světě (podobně jako kláštery na hoře Athos v Řecku). Zdejší komplex zahrnuje více než třicet ve skalách vykopaných klášterů a kostelů s mnoha nádhernými freskami. V roce 1995 byl region kolem města Göreme prohlášen za součást světového kulturního a přírodního dědictví pod ochranou UNESCA.

4.Závod: (https://cappadociaultratrail.com/)

Přiletěli jsme v úterý a závod byl v pátek. Celý jsem to přehodil po zkušenostech s Horskou Výzvou. Prostě mi po třech letech došlo, že po závodě jsem k ničemu, tak jsme na místo konání dorazili s předstihem, aby z toho něco bylo.

V pátek jsme si jeli vyzvednout startovní balíček. Do města Ürgüp, kde je start,. je to 10min autobusem za 4 liry (necelé Euro). Cestou se všem smějem, že jsou už navlečený v běžeckým, když je start až zítra.

Projdeme si zázemí, koukáme po stánkách a kupujem si nějaký věci na památku, nebo potřebu, to je jedno 😀 Jdeme na prezenci a zjišťujeme, že probíhá ve 4 krocích. 1.registrace/prezence, 2.kontrola povinného vybavení, 3.vyzvednutí startovního balíčku, 4.vyzvednutí startovního trika. Tady nám došlo, proč ty lojzové byli navlečený ve sportovním. V povinné výbavě je totiž: běžecká obuv, termo folie, mobil, startovní číslo a čip, camel-bag nebo lahev na vodu, píšťala, pláštěnka, pokrývka hlavy, čelovka a baterky, nádoba na pití… Samo je jednodušší to nerozebírat a navléct to na sebe, než si svůj batoh rozházet. Takže se otáčíme, jedeme domů a zase zpět.

Po úspěšné registraci začíná lehká nervozita. Jedeme domů a odpočíváme. K večeři těstoviny. Ráno na nás čekal objednanej taxík, tentokrát za 50 lir tam a 50 zpět. V sedm start.

Z reproduktorů se ozývá, že se na start postaví celkem okolo 2000 závodníků dohromady na všech trasách. Mezi nimi jsou 3 Češi. Já a Domča na 64km a ještě jedna dračice na 120km.

7:00 start. Stojíme asi v jedné třetině. Před námi je tedy zhruba ještě 200 běžců. Atmosféra parádní a začíná poprchávat. Za chvilku se rozprší a z Ürgüpu je to do kopce po kostkách a pak už šup někam doleva na písek. Na každém seběhu nebo zúžení to vázne. Je nás tu vcelku moc a ještě jsou všichni plný sil. Lehce škrtáme město Ortahisar, ve kterém jsme se nebyli ani podívat, říká se o něm, že je nejméně zasažené komercí, tak asi ze strachu. Míříme vzůru do města Ibrahimpasa, kde je první kontrola a občerstvovačka na 11km a pak dál vzhůru až se nám otevřou nádherné vyhlídky na okolní města a krajinu.

Na další občerstvovačku je to 17km přes naše domovské město Göreme. Do něj se běželo parádní soutěskou, kde se Domča napíchla na nějakej klacek. Slyším ji zakřičet a vidím popotahovat. Ptám se co a jak, vypadá v pohodě a pomalu to rozbíhá, až je to v cajku. Vyškrábem se nad Göreme, pak dolů do něj, a zase nahoru směrem na Uchisar, kde je další kontrola u zřejmě největšího místního „hradu“ vytesanýho do skály. Na 25.km mi Domča hlásí, že je jí na blití. Druhý závod po sobě, tak to ještě neberu vážně, dělám si prdelky a jdeme dál. Směrem vzhůru ale vidím, že je hotová. Na občerstvovačce se to pokouší zachránit kolou… nic…

Zpátky na třetí kontrolu do Göreme se běží údolím Lásky (Love Valley), který jsme si prošli ve středu. Parádní trailík přes skalnaté duny, kolem věží (já je přejmenoval na pinďoury, když to řeknu něžně 😀 ). Tady se Domča rozhoupala a běží statečně, říkám si, že je to zažehnáno. Do stoupání před Göreme to už vypadá zle. Domča jde, moc se netváří, je jí blbě fakt dost. Za ruku ji vytáhnu a doklušeme na občerstvovačku. 35,5km za námi a od 10:00 azuro, sluníčko, vedro a sucho… to jí nejspíš sejmulo.

Na kontrole si Domča oplachuje hlavu, pije a zkouší jíst ovoce. Při naší rozmluvě narazíme na manžela tý holky, co běží 120km. Popřejem si vzájemně hodně štěstí a běžíme pryč.

Do Cavusinu je to dalších 13km. Ze začátku to rozběhneme, ale terén se zvedá, tak za chvilku jdeme. Je to jemný, ale nechceme to přepálit, navíc Domča vypadá čím dál hůř. Ze závodu na čas se stává závod na dokončení. Když se vydrápeme nahoru, tak se běží po takovým pěkným singlu, je mi líto, že nemůžeme běžet. Po tom, co jsem Domču dotáhl nahoru, mě posílá napřed, ať si to trochu užiju. Před klesáním na ní čekám a na občerstvovačku už jen docházíme.

Z ní je to do krpálu a přes hřeben na občerstvovačku Akdag dalších 7km. 3/4 kopce Domču nahoru táhnu, předcházíme strašně lidí. Na hoře jsem trošku chcíplej, a po hřebenu už jen jdeme. Kupodivu nás skoro nikdo nepředbíhá, to sluníčko vyplo hrozně lidí… Domče se asi trošku zvedá nálada, ale blbě je jí furt, na občerstvovačku a cokoli jemně z kopce popobíháme. Nacpeme se vodou, kolou a mandrarinkama a míříme do cíle.

Ürgüp je už jen 7km daleko. Domča už jenom jde. Začínám být trošku zoufalej, ale jdeme dál a kecáme. Čas který jsem si vysnil už nedáme, ale jdeme a to je nejdůležitější. 3km před cílem už Domču prosím, jesti by jsme to nemohli doběhnout. Vidí, že jsem z toho trošku v hajzlu, tak mi pomáhá a běžíme rovinky a cokoli z kopečka, zkouší i kopečky, ale to jí brzdim ať se šetří. Před posledním bobánkem se Domča rozběhne, a až mimo něj (v klidu si ho vyjdeme), běžíme až do cíle. Trošku se podepsala euforie a předbíháme spoustu lidí a jdeme si za svým.

Potkáváme už spoustu lidí s medailemi, fandí a povzbuzujou. Cesty jsou zavřený, takže bez aut. V zázemí je tolik lidí, všichni skandujou a fandí. Je to paráda. Domča se i usmála 😀 v cíli mi chtějí nandat medaili, tak je posílám nejdřív za Domčou. Užíváme si ten okamžik. Trvalo nám do cíle 8:53:53, na trase dlouhé 63,5km s převýšením 2000m. Myslel jsem si na 8hodin, věřím, že bych to solo dal max za 7:20, protože mi tělo, prostředí, trasa a motivace fungovaly na výbornou. Rád bych řekl, že se sem vrátíme, ale to ukáže až čas.

K závodu musím ještě dodat, že byl fantasticky značenej, takže ikdyž mi mapa ve startovním balíčku tak nějak chyběla (ani v něm být neměla, byla online), tak díky všudypřítomným závodníkům nebo značení, jsem nebyl ani chvilku v nejistotě. Funkční triko v balíčku parádní, občerstvovačky bohaté, trasa úžasná, pomocníci nápomocni, cílová medaile těžká, mikča za dokončení stejně jako pozávodní bufáč (polévka, salát, těstoviny, maso, atd) teplá, jen pro všechny ty závodníky měli tak nějak po turecku nachystané pouhopouhé 4 záchody 😀

Ještě bych se rád vyjádřil k botám, myslím, že jde o nejdůležitější součást výbavy. Abychom ladili, tak jsme obuli botky Salewa MS LITE TRAIN, měli jsme je tvrdě vyběhané z Rockopoint Horské Výzvy. Domča jinou závodku nemá, tak jsem si řekl, že by bylo fajn běžet ve stejnejch. Jsou lehký, mají špuntíky, tak copa 🙂 Musím uznat, že to těm botkám na suchu a prachu, kamínkách a tak prostě jde. Horší je to na mokru, v blátě jedou, na asfaltu kloužou, ale to nebyl problém tohohle závodu, navíc i bez uzlů navíc se prostě nerozvázali 😀 , takže za nás velkej cajk, tudíž dobrej cajk 🙂

SumaSumárum mám chuť si potrénovat a příští rok zkusit nějakej lepčejší čas 🙂 třeba poletíme, třeba ne… Zatím se nám chce.