WINTER SkyRace 2018

Sezónu jsem chtěl uzavřít Horskou Výzvou, ale tu mi zkrátili… Pak na Moldavě, ale tam nedorazili soupeři… Tak padla volba po otevření kategorie Canicross na Ještědský SkyRace. 🙂

Je 1.12.2018 a já jsem nervózní jak prvnička, a to jsem tu potřetí…

Od rána trošku v nervu, moc nemluvím, v autě si zpívám, tak aspoň na oko bavím Domču. Tu registrujeme po telefonu cestou do Liberce. Přes noc trošku sněžilo a hodně mrzlo, takže jsou cesty na prd, všichni jezdí jak posraný a nestíháme klasickou registraci.

Na místě hned zaplujem do stánku Non-stop dogwear a tak nějak přemítáme o tom, co jsme to vymysleli za blbost.

Jdeme se v tý kose nachystat do auta. Když už slyšíme že odstartoval hlavní závod SkyRace ve 12:00, tak máme do startu 15min. Jdeme pomalu z garáží a v tom, když Zoui vidí ten štrůdl běžců, vydá se za nima. Jakoby si myslela, že jdeme pozdě. Takže mi uteče a vůbec se nezajímá, že na ní já, nebo Domča křičíme. Když už není skoro vidět, tak se rozhlídne, vidí, že mě nevidí a jde v pohodě s nechápavým výrazem zpátky. Ostuda hned na začátku jak bejk.

Mrkneme se na start Canicrossařů na Trailové trati (11,5km) a jdeme se pomalu řadit na náš SkyRace nesmysl. Začíná mi docházet, že není tolik sněhu a že mrzlo a že jsem si měl vzít boty s hřebama, ikdyž jsem tak nějak proti. Se psem se mi je brát moc nechce, ale tady by asi našly užití. Oproti loňsku je to tady sněhem jenom podbarvený, ale zmrzlo je náramně.

12:15 START

Jdeme do první lajny, na startu je pár odvážlivců, vlastně ani nevím kolik. (13) Domča ví, že má za soupeřku SkyRunnerku, která byla na nějakém Ještědském 2.mezi ženama. Na klidu jí to nepřidá. Já svý soupeře nesledoval, tak nevím.

Vybíháme a hned po startu mě řízne jeden klučina s černým ohařákem, nebo alaskanem, nevím, kterej startuje na každýho psa, kterýho předbíhaj. Má ho pořád po ruce, docela ho to brzdí, takže žádnej důvod k panice. Stará se o něj, tak aby se nic nestalo.

Už v první sjezdovce dobíháme Trailaře se psem. Kousek před vrcholkem ho předejdu a jsem první. Hned na seběhu cítím, že mi v batohu něco chybí, zastavovat pro kontrolu se mi nechce, tak mažu dál. V cíli jsem zjistil, že to byla folie, někde mi musela vypadnout. Občerstvovačkou proběhnem a hned do dalšího, jemnýho stoupání, mě ten klučina zase řízne. Běží v kšiltovce a větrovce s frajersky vytaženýma rukávama. Běží mu to super. Za pár zatáček už o něm nevím.

Dobíháme pomyslnej okruh a do stoupání zpátky k občerstvovačce mi všichni hlásí, že jsem druhej a fandí. Je to milé, ale vím, že jsem v prdeli. 😀 Na občerstvovačce dávám Zoui napít, sám si dám čaj a po asfaltce táhneme dolů. Při dalším stoupání dobíhám Peťu Hrona. Jezdí na naše CC závody. Chvilku kecáme, hlásí mi, že první je přede mnou asi 7minut. Už mě zase píchá zadní stehno a v koleni hrajou šlachy, jak když někdo brnká na kytaru, tak se s tím smiřuju, na víc nemám, běžím si svý a hlavně se nezranit. Jasně, že mě to štve. Při krátké obrátce dolů a nahoru se s Peťou loučím a táhnu do kopce Ještědu vstříc.

 

Až ke stoupání po kamenech mi to parádně běží, nějak jsem se protáhl a už to jede. Pod kameny si všichni zapičujem, z čehož si dělá srandu i organizátor a hlásí ostatní nadávky. Kameny jsou všechny pokrytý ledem. Je to boj o přežití. Zoui je přeskakuje jako hovno a já se párkrát libově kopnu, když mi podjede noha. S nadějí se podívám nahoru, ale můj soupeř nikde.

Na seběh z Ještědu pouštím na volno Zoui a až dolů se kloužu. Tohle jsme letos dovedli k dokonalosti. Když předemnou nikdo není, pošlu ji napřed a hezky mi ukazuje ideální stopu, když před námi někdo je, na povel se zařadí za mě a kopíruje mojí cestu. Pamatuju si, že loni se dalo mazat jako prase, jak byl sníh. Teď běžíme všichni jak posraný. Dole před občerstvovačkou Zoui zapřáhnu, dáme čaj a vodu a jdeme dál. Při stoupání nahoru jdu takovou úzkou uličkou a přede mnou chlapík. Říkám si, že to nebudu hrotit, tak ho nechávám bejt a jdeme v klidu za ním. Když z toho vylezem, pobídnu Zoui, že ho říznem. Začne pičovat, tak se tam štěknem a jdu dál.

Do kopce nahoru je to nepředbíhatelný, klouže to jak kráva a ulička je úzká, lesem je to o držku. Při přeběhu na sjezdovku, nebo co to je, se dá nahoru trošku předcházet a ejhle. Vidím pejskaře. Samo, že přidám. Když dojde k silnici, opře se o svodidlo a protahuje se. Vidím, že je v křeči, tak ještě zaberu. Dojdu ho, zeptám se jestli je v cajku a mizím na další kamenitej výstup k Ještědu. Dám si první gel na posilněnou. Teď nebo nikdy. 🙂

Předcházím závodníky a prosím je o uličku s tím, že mi jde o první flek. Nahoře bez občerstvení rovnou na silnici a hurá dolů. Běžíme až k nafoukané hroudě sněhu, tam se hromadně s ostatníma povozíme a zaboříme do sněhu. Doběhneme k poslednímu seběhu, říkám klukům, že pouštím psa, ať se nelekaj. Dolů běžím hodně na jistotu, bolí to jak kráva, ale daří se mi nespadnout. Jednou se ohlídnu a nevidím soupeře, jsem v klidu a ťapu dolů. Potkávám Šimona, prohodíme pár slov, dole zapřáhnu a jupí čerte do cíle. Zoui bombarďák, bez keců, bez mejch keců… Totálně pod kontrolou závod. Trochu mě mrzely ty boty, že se to nedalo pouštět víc do rizika. 🙂 ale bez zranění to beru.

Vít Pavlišta dal stejnou trasu 21,5km s převýšením 1350+m BEZ PSA za NEUVĚŘITENÝCH 1:44:52, já za ním šnekovských 2:24:08, svýho soupeře jsem za sebou nechal 5minut a Domče stačilo 2:52:04 na úžasné druhé místo.

Letos už končíme a s pokorou se díváme na všechny akce, kde jsme byli. A všem soupeřům/kolegům v běhu gratulujeme k absolvování těch ptákovin s námi.