Ještěd SkyRace 2019 – canicross

Do poslední chvíle se mi sem nechtělo. Ono taky začínat sezónu závodem na 25km s převýšením 1700m není úplně ideál.

V mým případě podpořenej tím, že jsem se v podstatě od prosince, kdy jsem zavřel sezonu na Winter SkyRace, kde už jsem s bebíčkama jel hodně přes závit, zkrátka neběhal.

Něco jsem natočil na kole, něco poběhal, a líp se začal cítít tak tři týdny zpět. Domča sem chtěla hrozně, ale taky to nebylo bez problémů, v podstatě až do závodu, jí týden trápila viróza. Prostě pecka.

Na místo jsme jeli v rozpoložení, jakože co tam budeme dělat. Já se bál obnovy bebíčka, Domče pořád nebylo dobře. Ale už jsme na cestě, tak co. Dělám klasicky prdelky, ale je mi divně, necítím se připravenej, a vlastně podle svých představ prostě nejsem a být někde do počtu není můj styl. 🙂

Na tenhle závod není moc účastníků (se psem), a taky se nedivím, je to extrém sám o sobě, natož připoutanej k hafanovi. Poměr cena výkon je jasně nakloněnej na výkon, a závodník tady za těch pár šušňů, co oproti jiným podníkům vysolí dostane řekl bych i víc, než za co si zaplatí. V našem případě 2x 400,- … 🙂

11:10 START

Koukám se kolem sebe, není na co čekat, s Domčou se vrháme kupředu. Běžíme vedle sebe a tak nějak je vidět, že tíha všeho je fuč. Prostě teď nebo nikdy.

Do prvního kopce se plazíme statečně. Ruku v ruce a na prvních pozicích, v půlce zhruba jdeme do chůze. Malej seběh a hurá do sjezdovky. Ještě je tam sníh. Tady už máme slušnej náskok. Je vidět, že hůlky maj svoje opodstatnění. Začíná mi tuhnout levé lejtko. Vcelku brzy. 😀

Seběh dolů pouštím Zoui, běží ve stopě zamnou, tohle máme secvičený. Dole ji cvakám a běžíme v pohodě dál. Soupeře už nevidíme. Stoupáme k občerstvovačce, chválíme misky pro psy.  A mažeme spolu dál. Domča se mě drží zuby nehty, 😀 přemýšlím, jestli jsem na tom tak špatně, nebo ona tak dobře, každopádně dobrá nálada je na naší straně. Seběh dolů a taková běžecká část před námi. Houpavý trailík a za chvilku zpátky nahoru a dalším houpáním k té stejné občerstvovačce.

Při sebězích už necítím levé stehno, jakoby tam nebylo. Stoupáme nahoru a vidíme Ještěd. Přichází změna trasy, místo dál rovně, hurá doleva, přísnej mokrej seběh dolů a jupí hurá na kameny. Zaplať pánbů, že má Zoui krátký nožky, hopká jakoby nic a nikde se nezasekává. Občas mě potáhne tak, že zahučím do nějaký díry. Pravou nohu mám celou obouchanou z manévrování. Tady ztrácím Domču.

Čekal jsem, že tady trošku ubere, ve finále to dalo rozdíl asi 5 minut. Róza totiž neskočí ani do kufru od auta 😀

Kamenitá pasáž byl slušnej mazec, na vrcholku si zhluboka oddechnu a táhneme dolů. Občas se svezeme ještě po sněhu, ale žádný drámo. Na další občerstvovačce doplnim palivo, Zoui šoupnu tatranku a jedeme dál. Nechci si nechat ujít první místo. Cítím, že mi dochází šťáva, tak musím hlavně pokračovat.

Druhej výstup na Ještěd je peklo pekelný, cítím, že bych toho mohl běžet víc, kdybych na tom byl třeba jako před prosincem. Místo toho klopím hlavu a zapichuju hůlky dál. Dostávám úplně epický křeče do levýho tricepsu.

Pod vrcholkem potkávám Petra H. prohodíme pár slov, nahoře mě z euforie přejde ten triceps, abych zjistil kudy se běží dolů 😀 po kamenech pěkný hopkání. Rozhodně lepší, než asfat, změna k lepšímu. 🙂 Stehna mám už úplně na kaši. Běžím jenom díky gravitační síle.

Dostávám se na rovinku a potkávám trailistu. Hlásí něco o kousku rovně, pak nahoru a pak už jen 1,5km dolů. Říkám si NAHORU??? coooo? Koukám na hodinky a mám 1700+m nastoupáno. Asi se spletl…

Nespletl. Ještě se to jednou skutečně vyhoupne nahoru, aby to ve finále dalo 1817 metrů!!! Rozhodně změna k horšímu… 😀

Chtěl bych napsat, že teď už hurá dolů, ale každej krok mě bolí. Běží se lanovkou, cupitám, skáču, velký, malý kroky, všechno stejný, nemá smysl to řešit. Ohlížím se a hlídám si pozici, vím, že jsem k hovnu, tak začínám mít strach o svůj flek. 😀

Do cíle se ještě hecnu a skutečně doběhneme v tempíčku. Finisherská čelenka, protažení Zoui, a čekáme na Domču. Sotva se rozkoukám a je u mě. Byla ode mě těch 7 min co ztratila na kamenech. Druhej pes chlap za mnou 1 minutu… Měl tak malýho psa, že jsem ho při ohlížení neviděl 😀

Tohle byl test s velkým T. Kyčel přežila.

Výsledný čas děs běs hnus flus, ale na víc jsme neměli… Bylo to pro mě a Zoui první zapřažení od prosince.

čas já: 3:25:04 čas Domča: 3:32:29 oba první ve své kategorii. Domča chudák na stupních vítězů sama, protože soupeřky za sebou nechala 46 a 69 minut. 🙂

Tenhle závod by si neměl nechat ujít žádnej milovník kopců a hlavně, poprvé za 4 akce AZURO bejby. 😀