Horská Výzva 2019 – Šumava (Vlasta)

Při cestě na start zvracím před viaduktem. Celý den mě bolí hlava a mám těžký nohy. Hlavu přikládám migréně, která se každý měsíc na jeden den zaparkuje do levého spánku a nohy nervozitě.

Letmo si prohlídnu startovní pole a jdu si sednou na lavičku, pořád nabírám na zvracení a prohodím pár slov se Zdenkem. Můj kolegáček bloger běží se svým parťákem taky Longa.

Domča tady má kamarádky, co si řekly, že si daj Výzvu a v ženách vyrazí do Šumavské noci s námi v chodeckém tempu.

23:55 START. Vybíháme vpřed a vzhledem k tomu, že tu není Honza s Ráďou, jsme na špici spolu s dalšíma klukama. Je vidět nervozita, nebo čemu to přikládat jinému, ale zkrátka si to nikdo nechce urvat pro sebe.

Stoupáme vzhůru kolem „Zlomené lyže“ (doporučujeme, v sobotu jsme byli na večeři a dobrýýýý), dále Belveder, Hofmanky, pak silniční nic moc úsek před stoupáním na Pancíř.

Tady začnu zkoumat data na hodinkách, pustím levou hůlku, ta se zapíchne do země a její madlo mi narazí do břicha kde končí hrudní koš, zkrátka do měkkýho. Nejsem žádnej anatom, ale bolelo to jako kráva, jak kdybych se propíchl. Od té doby, jakobych si něco zmáčkl, a střídavě mě píchalo v levé/pravé straně ve stejné výšce pod žebrama. Prostě pecička.

Na Pancíři se seběhneme s klukama, dáváme pití a jdeme dolů jako první. Z kopce nás předběhne Zdeněk s parťákem a hurá k Můstku. Značení vede jinudy, než je naklikaný na mapě, ale jdeme po něm, známe to z minula a tak to má prostě bejt.

Na Můstek je to zívačka, i když je to nejvyšší místo trasy, nevede k němu nijak dramatická cesta, protože se víceméně stoupá celou dobu už od startu.

K občerstvovačce na Městiště si cestu moc nevybavuji, vím jen, že jsme běželi za Zdenkem a před další mužskou dvojicí. Z občerstvovačky jsme mizeli zase první. Tady na závodníky čeká další asfaltovej delší úsek, se Zdenekem se brzy sčuchneme a jdeme ve čtyřech spolu až na nějaký 40. kilometr, kde se o Domču pokouší žaludek a zvracení. Je jí špatně a ztrácí drajv. Kluci do kopce mizí. Je to někde u Prenetu.

Domča jde, držím ji za hůlku a kousek potáhnu. Další dvojice nás dohání a předbíhá. Myslím, že dokonce dvě nebo tři. Taky už nevím. Vypadali všichni živě, narozdíl od Domči, která procházela peklem.

Dole u potůčku pod Hojsovkou Domče došla voda, tak jsem ji nalil svou a nabral si z potoka. Jsem o něco odolněší, 😂 na vojně jsem pil vodu z louže tak copa. (na vojně jsem nikdy nebyl, ale ta hláška mě ba)

Na Hojsovce se řádně občerstvíme a za ohlížení míříme vzhůru chodmo. Po louce za Bouřňákem nás doběhne solo chlap. Jeho parťák se svezl domů a on si chce dokončit. Říká nám, že další MIX je za náma zhruba 15minut. S Domčou se na sebe podíváme a rozbíháme se. Odsud víceméně běžíme až do cíle.

Špičákem proletíme jako nic a při seběhu doháníme Zdenkovo parťáka a Zdeněk nikde, prej mu v boji frnknul. Mineme ještě jednu mužskou dvojci a jdeme dál.

Odpočítáváme kilometry a začínáme věřit v třetí zářez. Úsek podél železniční trati je parádní! Poslední louka, mírné stoupání a hurá dolů do Rudy. Dole potkáváme Zdenka jak se vrací pro parťáka. Prej musel bejt první… Tohle jsme si v neděli vyříkali v sauně, že se to prostě nedělá. Snad to pochopil 🙂

Domča nabírá rychlost, že jí musím zase krotit. Cílovou pásku protínáme v čase 7:46:17 na trase dlouhé dle GARMIN 65,98km s převýšením 2314m. Pro nás opět neskutečné 1. místo v kategorii a 2. celkově. Nechali jsme za sebou zase všechny pejsky, což asi těší nejvíc mě 😂 a Domča opět celkově první žena v cíli….

Něco s tím jejím žaludkem musíme udělat. 🙂 Na kdyby se nehraje, takže nebudu špekulovat kolik nám to ukradlo času.

V cíli na nás čekali naši hafani a Domči rodiče, co víc chceš 🙂