Horská Výzva – Krušné Hory 2017

Byl to ode mě risk, ale rozhodl jsem se ho podstoupit. Zoui už nějakou chvilku trápila falešná březost a bránilo nám to v tom dělat, co doufám, že máme oba rádi. Připravený na to, že můžeme, nebo budeme muset kdykoli odstoupit jsem byl. Takže s čistou hlavou a připraveni jsme se hrdě postavili na start.

Zoui jsem nechal kastrovat 1.6.2017. V podstatě to znamenalo, že od zásahu do závodu máme 28 dní na pozorování a rozhodnutí. Vše se vyvíjelo tak jak mělo. Nic jsem neponechal náhodě a vše dělal, jak mi bylo řečeno. Zoui zvyklá na denní výběhy, ať už #VTahu nebo na volno, nesla opravdu těžce, že jde jen 3x denně na 10 min ven 10 dní vkuse. Každopádně se vyplatilo. Jizva se zahojila rychle a hezky.

Po deseti dnech jsem ji poprvé pustil proběhnout na volno. (po vyndání stehů). Po dalších 4 dnech už jsme zlehka běhali spolu (opět na volno). Všechno bylo super, Zoui byla znatelně veselejší a s větší chutí. Určitě jí to chybělo. Po 14 dnech jsem ji poprvé zapřáhl. Nemáme kam spěchat, tak oproti zimě spolu běháme „pomalu“, neženeme se do žádného cvalu/sprintu. Zkrátka, aby ona jakoby šla. Pořád je to fofr. Dokáže takhle „chodit i 13-16 km/h. Vždy když chce začít cválat, tak jí pochválím, zpomalíme a šinem si to dál.

Ze všech stran jsem poslouchal, ať na ní dám pozor, ať ji nepřetěžuji, ať to a tohle. Všechny rady, a tím myslím opravdu všechny, jsem si vzal k srdci a naložil s nimi jak nejlépe umím. Přeci jenom jsem to já, kdo rozhoduje o tom co se bude dít, a jsem to jenom já, kdo ví, jak Zoui připravuju. Co jíme, jak běháme, jak cvičíme a jakou k ní chovám úctu a respekt.

Jak se blížil závod, stoupala hladina nervozity. Nebyl jsem si jistý Zoui reakce na to, že bude zase bloudit někde zhruba 9 hodin. Moje reakce na to, že třeba odstoupíme (ikdyž jsem se utěšoval, že jsem na to připraven). Reakce ostatních, když se to takhle semele a řeči typu: „já Ti to říkal/a“.

V pátek ráno jsem se začal v klidu balit a čekat až přítelkyně skončí v práci. Vyrazili jsme někdy kolem třetí směr Boží dar. Tam jsme se sešli ještě s mojí sestrou. A při registraci mě přítelkyně překvapila tím, že tedy když už tady je, tak taky poběží (má Fleta, takže LONG kat. Dogtrekking). Zajímavé překvápko skloubené s její evidentní nervozitou.

Snažil jsem se ji uklidnit jak jen to šlo. Připravili jsme jí mapy do telefonu, nějaké rady. Ale je trošku pankáč, takže si troufám napsat, že si myslela něco o prdeli a prostě si stoupla na start a děj se vůle boží.

Před výběhem jsme si dali ještě 20 a pak už šlo pomalu do tuhýho. Připravit se, promazat, doplnit kapsičky a vaky. Poslední kontrola zda máme všechno a šli jsme na start. K brutální nervozitě mi pomohl status na fb od non-stopdogwear, kde sdíleli video z HV-Beskydy, kde jsem doběhl celkově druhý, v kat. první, že věří, že teď to bude první celkově. Dál samozřejmě tlak okolí, které už mi asi ani neodpustí doběhnout druhý a v neposlední moje vlastní ješitnost a očekávání.

Musím se přiznat, že na tomhle závodě jsem si tak nějak poprvé řekl, že na to skutečně mám. Že si věřím, že jsem natrénovaný, že jsem v pohodě a tak nějak jsem se v tom zkrátka utvrzoval. Ulevil hlavě a nechal to „osudu“.

„Mám pocit, že neudělám ani krok. Dám si dva 400 ibalginy a vyrážím kupředu.“

23:55 START. Start oproti Beskydám proběhl v pohodě. Stoupl jsem si dopředu (první lajna, ne druhá jak posledně blbče). Zoui má mega starty, takže jsme se teď nikomu nepletli. Promiňte mi Beskydy Medaři.

Kluci organizátorský mě taky povzbudili tím, že jsem černej kůň a ještě něco, díky, větší tlak mi pomáhá… 😀 miluju ironii. Potěšilo mě, že jsem i poprvé zaslechl své jméno ve spojitosti s tím, kdo všechno je na startu.  Jak jsem psal, jsem ješitnej, ale tohle bylo… božííí.

START podruhé pardon, vyběhli jsme tak nějak klasicky, už ani nevím jak to je s šetřením sil. Prostě běžím co to dá. Od začátku se držím vpředu s Jardou, utíkají nám Medaři. První km jsou oproti loňsku boží, vlastně celá trasa je fajn. Nebudu se tím moc rozepisovat. Jednak se mi to slejvá a jednak jsem tak 70% běžel ve tmě, hory neznám, takže můj výklad by měl hodnotu asi jako prázdná krabice od mléka.

Na zhruba 30km se oprošťuju od Jardy, ani si nějak neuvědomuju kde to bylo, jestli z kopce nebo do kopce. Najednou tam prostě nebyl (mezi tím, předíhám jeden MIX a jedny MUŽE, který nepředběhli mě… sere mě to, ale běžím dál). Chvilku potom přichází brutální pád. Normálně si dávám gel do kopce, je to bezpečnější, nevím co mě to napadlo. Cpu ho do sebe z kopce a zakopnu. Nechce se mi ani vstát jak to bolí. Zoui ke mě přiletí a začne mě lízat po obličeji. Zvednu se a kontroluju. Koleno servaný, loket servanej a stehno naražený. Na hodinkách ani škrábanec (jedna výhra). Mám pocit, že neudělám ani krok. Dám si dva 400 ibalginy a vyrážím ku předu. Za cvhilku už neznám bolest.

Na druhé občerstvovačce cca 40km od startu dobíhám Medaře, mám z toho takovou radost, že jsem si zapomněl doplnit pitivo. Běžím s nima pozvolný seběh až dojdeme k asi prvnímu výraznějšímu stoupání (jsou to hrozně fajn kluci 🙂 ), tam se s nimi loučím, protože mi to tak nějak do kopce šlo. Skoro až nahoru vidím jejich světlo, ale vzdaluju se. trošku mě to mrzí, protože si uvědomuju, že začínám být pomalejší a do cíle zbývá 34km. Budu sám, hrozná pruda bejt sám se sebou.

Zoui celou cestu pracuje jakoby nic. Jako loni. Prostě běží famozně, nemusím na ní nijak dohlížet, komentovat, povzbuzovat, ohlídne se jen na rozcestí, jinak ji skoro nezajímám. Na každé občerstvovačce dostane 2-3 kolečka salámu, granulím se vyhýbáme. Samozřejme na každou vodu, na kterou se podívá zastavíme a nechám ji se vyrochnit a občerstvit.

Ta voda… Začala mi chybět vcelku brzy. Říkám si „jsem v horách, tady toho pramení, někde si naberu“. No buď jsem slepej, nebo nevim ale pár km jsem běžel na sucho. Nevím co bylo horší, myslet na to, že nemám co pít, nebo nemít co pít. 🙂

každopádně jsem si dvakrát naplnil přeci jenom z nějakých potůčků a celkově vypil 1l pramenité horské vody. Docela mi chutnala 🙂

„Cpu se melounem, vyměním pramenitou vodu za chlorovanou, prázdnej druhej vak za jonťák a mažu na Klínovec.“

Občerstvovačky od sebe byly nezvykle daleko. 20, 20 a 25 km, poslední nepočítám ta bylo 6 km od předposlední a do cíle z ní to byly 4km.

Na předposlední občerstvovačku to bylo dlouhé peklo. Kilometry neubývaly a navíc se ten Jáchymov obýhal cestou, kterou jsem zrovna znal z nějakého výletu. To byl můj psychicky nejbolestivější úsek. Co bych dal za společnost.

Každopádně jsme se do Jáchymova dokodrcali. Holky zdravím s tím, kolikátej jsem (potřeboval jsem se ujistit potom, co se předemnou zjevili ty dvě dvojce aniž by mě fyzicky předběhli, asi teleport). „Jste tady první“, říkám: „holky nevykejte mi, nejsem tak starej“. Hahahah smích. Cpu se melounem, vyměním pramenitou vodu za chlorovanou, prázdnej druhej vak za jonťák a mažu na Klínovec. Pekelnej stoupák, kterej mi šel tak lehce, až to bylo divný. Části jsem popobíhal v paranoie, že soupeři jsou mi v zádech. Těsně pod vrcholem čekala delegace. To mi vlilo energii do žil, že to sám nechápu. Chvála a otázky, fotky, prostě super pocit, bejt celebrita toho momentu.

Kameraman semnou běží asi sto metrů. Zoui to za nim napálila. Tak mu děkuju, bolí mě tak nohy, že mě to trošku štvalo. Tomáš Bystřický (ambasador a vítěz 18km SHORTU) se mnou taky běží a ptá se, už ani nevím na co. Je to všechno příjemný.

A hádejte kdo byl na poslední občerstvovačce… Daviiiiid Vičááááááár. Na první pohled  jsem ho nepoznal. Ale pak zahlásil „vidíš, já jsem říkal, že to vyhraješ a jsi tady…“ neskutečnej borec a bojovník tenhle David z východu 🙂

Jenom si čipnu, rychle něco s ním (už ani nevím co) pobídnu poprvé v závodě Zoui naším megakrutěhustopřísným povelem „DEME“, ta přepla do sprintu, já za zatáčkou vylil pitíčka z vaků, abych si odlehčil a mazal dolů.

S tím pitím to byl blbej nápad, 4km jsou dost a cucnout jsem si po cestě mohl no… nic na plat, za chvilku slyším ty větrný kolotoče a vidím Božák. Přibíhám dolů a po cestě už mě vítají. Skvělej pocit. Protrhávám pásku, čipuju se, dělám strečing pro Zoui, sám dostávám křeč do stehna, dávám rozhovor a mizím se vykoupat.

 

Zoui to dala. Já taky. Naše první absolutní vítězství v čase 07:55:58 na trase dlouhé 75km.

 

Moje přítelkyně Dominika s Rózou si vyběhla první místo v kategorii. Ségra Monika s Ruby byla v té samé čtvrtá, jsou to nesuktečný bojovnice.

Úplně jsem zapomněl napsat o tom, jak jsem celou cestu myslel na to, jak se jí (Domče, Monika už je zkušenej matador) daří, jestli nevzdala, jestli si něco neudělala… 🙂

Oficiální video Horské výzvy / Sport5

Na Klínovec
Závěrečnej úprk
Páska
Strečink po závodě
Rozhovor pro Sport5
Domí před cílem
Domi radost v cíli
Monča před cílem
Vlastík bedna
Domí bedna
Šampionky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *