Horská Výzva 2019 – Jeseníky

…zbývají poslední 3km do cíle, je to víceméně z kopce, ale tělo už to moc nechápe. Tady, přesně tady, mi Domi říká, že kdybych večer před startem řekl, že se mi nechce, že bychom nešli. Bohužel/bohudík na tuto konverzaci letos poprvé nedošlo. Zároveň se mě ptá, kolik zbývá do cíle. 3.76 – 3.43 – 3.12 fakt to Garmin ukazuje takhle. 😀 Trošku zoufale mi říká, ať jí dám vědět, až tam budou kilometry dva. V duchu se rozhoduju, že jí řeknu až na 1.8.

Za neustálého se dívání do hodinek vidím mimo to, že to neutíká i tempo, kde jsme se vybičovali k někam pod 5 min na km a zdá se to jako pochod slimáků. Je pro mě utrpení se dívat a nic neříct. 1.8, hlásím to Domče a polije nás živá voda. 845 – 422 – 350, slyšíme hudbu ze zázemí. Blížíme se do cíle. Další vítězství, čtvrté v řadě v kategorii…

<…>

23:54, jsem mnohem víc fit a v pohodě než na Šumavě, nevím jestli je to tím, že jsem „venku“ nebo tím, že už máme prostě splněno. Kolem nějaký mixy, nabušený i nenabušený. Jedny do půl těla vypadají dobře naladěni. Klučina má asi ambice.

23:55 start. Ze startu Domča vystřelí jak šíp. Polonahý mix za náma asi ovládá klučík. Parťačku uklidňuje, že prej nám taky dojde… Jak se hošík mýlí jsem viděl, když jsem ho druhý den viděl dobíhat do cíle celýho skřivenýho…

Ze startu až na Praděd koukám Domče na záda a nemůžu jí dostřelit. Vlastně mi to docela i vyhovuje, neremcá a pádí do kopce kamen nekamen. Seběhy na jedničku, výběhy na podtrženou. Každý kilometr jí pípá, protože má nový hodinky a nevypla si to. Na asfaltce na Praděd mi je dává, tak to vypínám. Můžeme v kliku pokračovat.

Na seběhu vidíme, že naši pronásledovatelé nejsou daleko. Dole na Ovčárně do sebe kopnem gely a nějaký pití a mizíme na Vysokou holi. Na stezce nahoře vidíme světýlka před sebou a žádná za sebou, to je dobrý znamení. Běží se dobře. Kupodivu neprší, ale fouká takovej suchej vzduch. Mám pořád žížu a pocit, že mě pití neosvěžuje, neustálé sucho v hubě mi trochu vadí.

Na Hrázové cestě se oplachujem v potůčku/řece, nebo co to je a jdeme výstupu vstříc. Tahle cesta byla jedno z prvních pekel na trase. Až ke schodům strašný, chodivý a odporný 😀

Po cestě jsme předešli nějakou dvojci mužů, od schodů už jsme je nepustili před sebe. Ze Strání do Kout už si vybavuju jen ten seběh, ten bolel jak kráva. Na občerstvovačce zahazuju spodní triko, že si ho vyzvednu odpoledne (zapomněl jsem, pápá tričko).

Z občerstvovačky vycházíme, abychom nějak poskládali to, co jsme do sebe nalili. Na Sedlo pod Vřesovkou jsme tak 70% běželi, no běželi… Ale jo běželi. V lese jsme předešli prej i toho Paloncýho, nebo jak se to píše 😀 to mi říkala, Domča, já tam byl trošku vyplej. Každopádně nahoře to vyplo Domču a až k občerstvovačce v Ramzový byla na prd. Na seběhu mě poslala napřed.

Občerstvení ji sedlo, stejně tak jako informace, že další mix je za náma půl hodiny. Hned ožila 🙂 Před náma stoupání ku Šeráku. Tady Domča jede jako stroj. Na společný cestě jí musím trošku popohánět, moc se jí už nechce, ale vidina prvního místa je prostě silná. Cupitá, slyším ji za sebou.

Poslední výšlapek, propočítávám, že by nás mohli předběhnout už jedině v případě, že bychom tady půl hodiny stáli 😀 jdeme dál. Čeká nás poslední seběh 3km zhruba do cíle…

Bylo z toho pro nás čtvrté první místo v řadě na Horské Výzvě, pro nás pořád překvapení jako bejk a taky trošku zadostiučinění. Z Šumavy jsem si odnesl citlivou achylovku, která dodnes zlobí a bolí. Domča už ví, že na 40.km prostě přijde nějaká krize a nevíme, co s tím. Za týden B7, s cílem jí dorazit do cíle. Držte palce.