Ferrata Kaiser – Franz – Joseph a Rosslochhöhler

Na vlastní článek by vyšlo, i kdybych jen vylíčil,kolika lidem jsem psal, kolik a jakých jsem dostal odpovědí…

Vystačím si s tím, že Dan se toho chytil v mžiku, idkyž jeho zkušenost rovnala se nule. Zdeněk bohužel v zájmu rodinného blaha odřekl v podstatě v čas odjezdu, když jsem ho valil vyzvednout.

Kamarádka hodila do placu jet na vejlet a zalézt si. Já blbec jsem se, v domění, že někoho ukecám, vzdal místa u nich v autě, a v podstatě nikam nejel, protože v tom „fofru“ nikdo nemohl. Takže jsem jel týden na to s tím, že jedeme tři a odjeli jen dva. Taková je holt doba.

Každopádně cesta na místo naprosto v topu. Žádné kolony, žádné problémy. Musím upozornit, že pokud jedete po dálnicích jako my, A3, A8, A9, tak těsně před sjezdem Vás čeká po delším tunelu mýto (5,5Eur). + dálníční známka pro Rakousko (nejkratší 10 dní = 9,4Eur

Na místě je jedno parkoviště zdarma, kousek nad jezerem Leopoldsteiner See, tam jsme taky nocovali. Ráno přejezd na dolní k hospůdce. Čeká vás tam veřejné WC. Nás tedy zakrvácené, ale to nás rozhodilo jen při příjezdu za tmy. Ráno už to byla pohoda. Auto jsem zaparkoval tak, jak jsem viděl Webkameru, teď už ani nevím proč, není to v Čechách žejo 😀

Na cestu jsme se vydali v 5 ráno. Cesta je dobře značená a nástup nedaleko. Danovi dávám základní školení jak pracovat s vercajkem, a jak se pohybovat. Všude se píše že první úsek je nejtěžší, a taky že je. Po chvilce dávám odsedku a říkám si: „ty vole dyť sportuju… kurva drát“. Každopádně po téhle pasáži už je to hodně příjemný lezení a chození, které vám zpříjemňuje všudypřítomný pohled na jezero.

Dan jede jako mašina, nestěžuje si a celou dobu si to chválí.

Po zdolání Císaře se ptám, jestli dáme i tu jeskyni (Rosslochhöhler). Dan se moc netváří, já se cejtím gůt, tak říkám, že jdeme. Téměř celá je mokrá. Má tam být E úsek, tak to bude moje první E. Jdu první a poprvé se Dan ocitá nade mnou. Divnej pocit. Každopádně dolů se leze o dost hůř, než nahoru. Má nám to zabrat 50min podle tabulky, každopádně čas nesleduju. V téhle pasáži i přestávám fotit.

Dole, po přelezení lanového můstku, začínám mít pocit, že mi dochází síla. Celkově se do mě dá trošku panika. Přichází E pasáž. Mám pocit, že mi kloužou boty, že se neudržím, že je všechno najednou moc daleko, a světlo na konci jeskyně v nedohlednu. Lezu hodně na sílu a tak nějak se pohybuju na poslední chvíli. Dlouho mi trvá, než se rozhodnu k pohybu. Stojí to hodně sil. Dan jde kus za mnou beze slova. Já si tu a tam odfouknu, zakleju a jsem na sebe nasranej, že jsme si nedali pauzu. Každopádně se nahoru dostaneme. Já s odřenejma kolenama (doslova) a Dan s banánem na tváři. Vrcholové foto a sestup.

Ten je sakra dlouuuuuuhej. Opět bez pauzy, takže nohy dostávají kotel. Na konečnou kamenitou pasáž v popiscích všichni nadávají, za mě pecka, jedu dolu jako na bruslích. Dole vysypeme kamení, v jezeře vyšpulíme na Rakušanky při očistě prdele a jedeme domů 🙂

Celkově i se sestupem nám to zabralo 4:53:34 , ale přesto nedoporučuju jít takhle v kuse bez pauz!

Vybavení:
Helma – nějakej Mamut
sedák + brzda – Salewa
Boty – Adidas Terrex solo
Batoh – Osprey
Záznam cesty zde