Barokomaraton 2020

Nadpis je velmi zavádějící co se délky běhu týče ale pořadatelé mají i jiné vzdálenosti na výběr.Vybere si ve své podstatě každý kdo aspoň párkrát za rok obuje běžecké boty a opustí komfortní zónu.101km, 42km, 21km, 10km a nějaké ty dětské trasy. Osobně jsem druhým rokem zvolil 101km. Je to sice nejdelší i nejnáročnější  trasa ale o to výživnější a krásná. 

Záměrně vždy píšu článek po delší době, kdy se z paměti vytratí bolest, utrpení i nějaké to nadávání na vše možné.  

Jako vždy jsou mé předzávodní ambice jen v rámci vylepšení času oproti ročníku 2019, kdy jsem doběhl za 10h a 22min. Ovšem veškeré ambice se můžou změnit, protože 101km je vzdálenost která si s vámi bude hrát na fyzické i psychické úrovni. 

Právě ta psychika je velmi důležitá, jak vždy rád opakuji „je to jen v hlavě“. Jo, člověk musí něco málo natrénovat než se pustí do „kila“ ale ta hlava, neboli ten druhý vnitřní hlas je zákeřný. Kdo jiný ale zná svůj vnitřní hlas líp než on sám? Nikdo a tak jsem si musel sám vybudovat pár technik které ten můj hlas umí přemluvit či dokonce umlčet.

Před startem probírám s ostatními závodníky vždy něco na téma vybavení či stravy. Jako zakázané téma, v tuto chvíli a minimálně až do cíle, mám „celkově naběhané kilometry“ 

🙈

Po startu miluji hlášku „co nenaženete na začátku tak vám bude chybět na konci“ která rozvolňuje napětí.V prvním kopci vyprávím vtip o cikánovi na úřadě práce, což zas zvedne drobet napětí všem okolo jelikož nemají dech na odpověď. Okolo desátého kilometru jsme již v menší skupince kde se začíná povídat o tom co koho a kde začíná bolet. Při těchto řečech cítím že 25 dní od posledního delšího běhu (161km 5000m převýšení) mě značně bolí všechno možné.  Snažím se na to tolik nemyslet a pomalu se odtrhávam od bolestma prolezlé skupinky. Někde na 35km doběhnu samotáře a držím se ho, v podstatě mi nechtěl dovolit ho předběhnout. Neměl jsem v plánu nějak moc zrychlovat a měl stejné tempo tak jsem uvítal společnost která dokáže potlačit vnitřní hlas. Jenže jsem si na 50km začal všímat toho jak moc mu vadí když běžíme na široké cestě vedle sebe a nedej bože abych byl 10cm před ním. Úplně jsem slyšel jeho vnitřní hlas jak mu nadává. Při plném rozbřesku někde na 63km bylo občerstvení u kterého jsem svůj hlas neposlechl s tím, že mám ochutnat vše co zde nabízí a vydal jsem se opět na trať. Zřejmě vycházející slunce mi dodalo energii opět potlačit „ten“ hlas který se začal hlásit s bolestmi v kyčlích. Netuším jak moc jsem se nechal unést tím sluníčkem ale dostal jsem se do běžeckého Flow které mi dovolilo zrychlit a na 70km jsem předběhl dalšího a značně unaveného běžce který mi oznámil že jsem se právě dostal na 4tou pozici. Stihl jsem mu sotva říct že se chci dostat jen na čas k deseti hodinám a už jsem byl v trapu. Takže bramborová medaile to zní sice dobře ale furt je to brambora. Začala mela ve vnitřku mojí hlavy, kde ten zlý hlas chtěl zpomalit a předkládal mi všechny možné alternativy zpomalení. Co čert nechtěl, z ničeho nic jsem zahlédl na 79km  běžce nad kterým bylo číslo 3. Opět jsem ho hravě doběhl a bylo vidět že už má po 80km dost. Při předání pomyslné trojky nad hlavami bylo vidět že to nebude až tak snadné, držel se jak klíště. Prostě vědomí ztráty třetího místa mu zřejmě pomohlo nastartovat poslední sílu. Moje vědomí vědělo že těch posledních 20km nedám bez boje a i když jsem hodil pěkný kufr nebo se rozčiloval na občerstvení že nemají ani jednu nalitou kolu v kelímku tak jsem mu prostě utekl. Posledních 150m do cíle jsem dal sprintem, nemohl jsem si pomoct 😂. Toto cirkusove ukončení 101km trasy zaujalo legendu baroko maratonu (42km trasy) Radka Brunnera, který mi přišel pogratulovat. Byl jsem opět na nohou a plný energie. V hlavě se mi to točilo na všechny strany ale ten neřád nikde asi šel někam trucovat. 

Na bedně zjišťuji že prvního běžce již znám z jiného ultra závodu, kde jsem se s ním už setkal. Aleš Sedlák, neměl jsem možnost ho poznat. Osud mě ale ještě jednou dostal v roce 2020 na bednu  kde byl opět Aleš a i zde byl rychlejší.