SAAR CHALLENGE 2020

Zase ta moje pohádka o tom, jak jako profesní řidič, nemám rád delší cestování osobním autem, a to i kvůli běhání. Jenomže ve dvou se to lépe táhne, takže když kamarád Luděk zjišťoval, jestli bych si chtěl zaběhnout závod v okolí Hlinska, tak jsem zapomněl na zásadu o cestování.  Přislíbil jsem mu účast podle toho, co mi řeknou nohy, jelikož takovou nálož jakou dostávali v covidovém létě, ještě nezažili. Bál jsem se, že bych musel odstoupit ze závodu takzvaně „DGF“, což je pro mě velký strašák.

Nohy bolely, vlastně bolí pořád. Už jsem si na tu bolest zvykl, ale potvrdil jsem Luďkovi, že pojedu jen s jednou podmínkou. 

Chtěl jsem se vyspat na místě, protože z představy odjezdu ve tři ráno z Plzně mě mrazilo.

Po vystavení Luďkova opušťáku jsem ho vyzvedl multivanem, který na 75 procent v roce slouží jako pojízdná postel.

S Luďkem se známe prakticky jen ze závodů v okolí Plzně, které běhám 5let. Dříve mi Luděk ukazoval záda, jako většina zkušených běžců, jenomže za nějakou dobu jsem s ním dokázal udržet krok a jelikož jsem u běhu vydržel mlejt pantem po dlouhou dobu, což on musel poslouchat, tak jsem ho musel pěkně srát.

Další sezónu jsem ukazoval záda já jemu, což ho doufám již tolik neštvalo, jelikož mi do veteránské kategorie chybí půl roku.

Za tři hodiny jízdy jsme zjistili, že nás spojují podobná témata okolo výživy a samozřejmě i sportu. V Hlinsku jsme před spaním navštívili Plzeňskou pivnici, kde jen já popíjel nealko pivo, prostě paradox s velkým X.

Mám sice zákaz psát o tom, co se dělo v noci, ale byla jen zima, jelikož nad ránem spadla teplota k nule, což nikdo na 19. září moc nečekal. 

Ráno bylo kouzelné a provoněné čerstvě umletou kávou. Na parkovišti před stadionem, kde bylo zázemí celého Saar Challenge, se sjížděli závodníci a jejich doprovod. 

Na registraci jsme nikoho nepoznávali a nikdo nepoznával nás, z čehož byl Luděk drobet nervózní a před startovním výstřelem se mě ptal:

„zdají se ti všichni tak nabušený jako mě?“ 

Odstartováno a 43 běžců se vydalo na 70 km skzre Žďárské vrchy. Žádné prudké stoupání, snad až na jeden vrchol, žádný přebytečný asfalt. Za to polní a lesní cesty, které rozdělují louky. I technické pasáže se na trase ukrývají, stejně jako zajímavé skalní útvary. Na trase se nastoupá zhruba 1500m, což by měl být rychlejší utra závod, jenomže i přes to, že nad ránem pomalu mrzlo, tak po půlce závodu to značně všechny závodníky připeklo. 

Občerstvení jsem začal využívat právě z důvodu nastávajícího tepla a díky sponzorům bylo po čem sáhnout. Jen jediné, na co jsem nebyl připravený a co mě velmi zneklidňovalo, byla forma kontrol. Nepamatuji si přesně, zda 10 nebo 15 míst na mapě bylo označeno jako kontrolní bod, kde se nacházely oranžové lampiony s kleštěmi, které se používají na orientační běh. Bál jsem se, že přehlédnu kleště na trase, jelikož pořád čumím pod nohy nebo nedej bože, že hodím kufr (zabloudím) a střihnu to okolo kontroly. Na druhou stranu je taková kontrola zajímavá a vytváří svou originalitu, se kterou pořadatelé pořádají celý závod.

S přibývajícími kilometry přibývají i běžci, kteří startovali na kratší vzdálenosti 44km, 21km a mají stejné zakončení trasy jako parta „ultráků“. 

Je to taková vzpruha, co dokáže člověka ještě v závěru nakopnout po mentální stránce. 

Takový ten pocit, když už je slyšet hudba i různé hlášení z místa cíle, je velmi příjemný a zesílen je modrým kobercem, po kterém se probíhá cílem. 

Koupel a jídlo, při kterém jsem chtěl čekat na Luďka, ale byl zhruba jen 30min za mnou, takže bez čekání. Byl nadšený z trasy, umístění i všech originalit, které nás překvapily. Jako další originální věc byla trofej, i některé věcné dary za umístění, kdy já bral první místo v mužích a Luděk 3. místo ve veteránech. 

Závod byl povedený po všech stránkách, a když štěstí dovolí, tak 18.9 2021 stojím na startu a zaběhnu si znovu, ale již jako veterán