RedBull400 vol.3 – 2017 aneb běh, co se málem neběžel.

Letošní ročník… ani nevím, jak bych měl začít. Začnu tedy na začátku, kdy všechno probíhalo stejně jako dva ročníky předtím. Stejná parta, není proč něco měnit. Já, Venca, Zdenda a Vlastík byla jasná volba! =D

Všichni hlídáme, kdy se spustí registrace, aby nám to někdo nevyfouknul, protože zájem je velký, ale s počtem registrací je to naopak. Tam se dostane jen 21 nejrychlejších! Podotknul bych, že údajně kvůli velkému zájmu první den stránka RB400 padá a nikdo se neregistruje, odkládá se to na další den. Na další den netrpělivého čekání jestli budeme mezi šťastnými a registrujeme se.

Podařilo se! Zdenda to precizně zvládl a všem rozesílá foto s potvrzenou registrací. Padá mi kámen ze srdce. Ani nevím proč tenhle závod tak prožívám. Redbull, závody, pánská jízda, sranda, zážitky, je toho spousta a prostě to mam rád, obhajuji si! =D

I já jsem občas trochu sobeček, takže to dokážu pochopit. =D

Pak ale přichází první špatná zpráva. Vlastík běží Horskou výzvu a vypadává z týmu. „Kluci nejedu, musíte si sehnat náhradu“ čteme na displejích a mě málem vypadly oči z důlků! Okej tedy, začínáme hledat náhradníka. Pár lidí se nabízí, ale verdikt zní jasně: buď to bude někdo úplně cizí, nebo nikdo což ale nepřipadalo v úvahu… =D Pochopte, tradice je tradice, a když si vezmete jinýho kamaráda, tak další rok třeba bude čekat, že ho vezmete zas a už se budete muset rozhodovat, tudíž je lepší mít rovnou striktní pravidla na to, koho si povezete v autě. Možná je to trochu sobecký ale i já jsem občas trochu sobeček, takže to dokážu pochopit. =D

Dny letí a stále nikdo. Úterý, středa, další úterý, další středa, nikdo se neozývá… V pátek dopo, před odjezdem, smíření s tím, že někoho seženeme na místě v davu, mi píše člověk, že by měl zájem. Hned odepisuji, že jasně, cokoliv, kdykoliv, ale poběž! Zřejmě na světě nepáchám tolik zla, když mi bůh seslal tebe, říkám si… =D

Klucí mě nabírají, vyrážíme směr Harrachov a ztopoření štěstím, že máme kompletní tým, na první benzince kupujeme pivo, abychom to oslavili. Dorážíme na místo a jdeme se ubytovat do našeho už skoro „rodinného“ penzionu, kde se nám velmi dobře bydlí, majitelé mají nás a my zas je velmi rádi! =D Večer se máme sejít s novým členem týmu, abychom se domluvili co a jak v sobotu. To nám bohužel nevychází, takže se vracíme na pokoj a mažeme chrnět, abychom nedopadli jako minulý rok. Zodpovědnost nadevše chápeš ne?!

Snídaně, bla, bla, bla a píšeme kolegovi, v kolik se sejdeme na registraci. Vrací se mi odpověď : „Sorry kluci, já to nedám“ Zase kulím oči a v tu chvíli by mi stály vlasy na hlavě, i kdybych vypadal jako inspektor Kojak! Jak? Proč? Co? Nezvládneš aspoň těch prvních 100m? Píšu mu… Asi z jeho dobrého srdce mi píše zpátky, že za sebe zkusí sehnat náhradu. Uplynulo tak 10 minut a bylo to. Náhradu sehnal, píše mi číslo a hnedka volám údajnému Sváťovi. Klape to, šlape to, cinká to, karty lítaj vzduchem a už se scházíme na registraci, seznamovačka, přepis z Vlastíka na Sváťu a je to!

Při poradě o tom, kdo jaký úsek poběží, zjišťujeme, že nový přírůstek štafety závodí na kole v cyklokrosu. Já jelikož jsem poslední měsíc víceméně nic nedělal, navrhuji, že si to letos prohodíme. Já poběžím start místo Venci, Sváťa můj úsek, Zdendovi zůstane jeho část a Venca zaběhne cílovou stovku místo Vlastíka. Kluci mi kývou na souhlas a sraz je naplánován ve 14:45 u hlavního stanu. Všechno je super!

Je 15 hodin a Sváťa pořád nikde. Ani o pět minut později. Zdenda straší, že se na nás vykašlal a já ho uklidňuji, že ne! Věř, věř, bratře věr mi, rozhodně na mě takhle nepůsobil a ukáže se. Došlo to až do bodu, kdy jsem kolegu musel nechat organizátorem vyvolat v mikrofonu, aby přišel ke stanu nebo zamával na startu dvoustého metru, ať víme, že je na svém místě. Mezitím Zdenda vymýšlel teorie o tom, jak poběží místo sto, rovnou dvě stovečky a třeba si toho nikdo nevšimne. =D Naše záchrana se ale ukázala, prostě jsme se jen nemohli najít no. Tvrdil, že u stanu byl. Rychle ho posílám na jeho stanoviště, přece jen za pár minut startujeme.

Tři, dva, jedna… Na jedna už to ale někdo na startovní čáře nevydržel, tudíž opakujeme start a všichni se pousmívaj a zvedaj oči v sloup. Závodník vedle mě zvedá ruce nad hlavu a doznává se brzkému startu. =D Druhý start byl jak z příručky mladého atleta aneb jak se stát dobrým sprinterem. No a pak už to letí, jeden, druhý, třetí, čtvrtý a jsme tam. Časomíra se zastavuje na třech minutách a sedmnácti vteřinách. Tenhle výsledek nám stačil na desáté místo z celkových 21 startujících štafet. Kvalita startujících týmů se pořád zvyšuje a je těžké se udržet, ale já doufám, že do budoucna už na příčkách klesat nebudeme, nepočítaje minulý rok, kdy jsme to ale nevzali zrovna zodpovědně a skončili asi třináctí naopak první ročník šestí. =D

Připomínáš mi mýho starýho, máš stejný oči jako on, když ho brali na vojnu.

Skoukli jsme finále žen a mužů, najedli se, poseděli a odebrali se zpátky do penzionu. Sprcha, večeře a jako každý rok jsme vyrazili na RED BULL AFTER PARTY, která je otevřená pro všechny, kdo je zrovna poblíž. S Vencou jsme si to docela užívali, jen Zdenda to měl trochu těžší. Znenadání se tam, nevím odkud, objevila paní značně v letech a plnoštíhlých tvarů. Nevím, kde se vzala, rozléhající se hudba jí nejspíš přilákala stejně jako mladou včelu pyl na rozkvetlém květu. Zřejmě se rozhodla si tenhle večer trochu okořenit a ulovit si kolouška. Zdendo, máš můj obdiv, odolávat dotekům na rameno a lichotkám typu: Připomínáš mi mýho starýho, máš stejný oči jako on, když ho brali na vojnu… To chce kus kuráže, nenechat se zlákat, takže klobouček! =D Dáma v šusťákové bundě nakonec zalovila jinde a Zdenda měl čas i na nás. V nočních hodinách s příjemnou náladou se odebíráme domů spát.

Ráno, těžké to bylo ráno, snídáme, loučíme se s naším oblíbeným personálem penzionu a letíme domů. Cesta byla náročná, po pár kilometrech si s Vencou kupujeme kolu na srovnání pocitů, které se děly uvnitř našeho těla a myšlenky se mi soustředí na to, proč mi nemůže být tak skvěle, jako než jsem šel spát.

Takhle nějak pro nás vypadal třetí ročník závodu RED BULL 400, kam si jedeme užívat jak atmosféru závodu, tak i náš „chlapský výlet“. Pomalu se z toho stává tradice a tak doufám, že za rok tady bude report i ze čtvrtého ročníku, s dalšími zážitky a snad i s o něco lepším výsledkem na startovní listině! 😉

Doufám, že se vám tenhle článek líbil a aspoň párkrát jste se pousmáli, protože my se smáli skoro celý víkend!

Večerní sprinty.
Těžká cesta domů.
Triko a medaile aspoň za statečnost. =)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *