Zatím marný boj s křečí

Křeče mě doprovázejí na většině dlouhých závodů a dokonce někdy i při protahovačce ze spánku. Zajímavé téma, tak píšu.

Často se mi stávalo, že při závodě (upozorňuji, že většinou závodím na trasách 40+km) mě dohnala křeč do lýtka. Jednoho nebo druhého, nebo obě. Není to nic příjemného. Každopádně si vzpomínám třeba na loňskou (ročník 2016) Horskou vývzu v Krušných horách. Byl to pro mě první ze serie závodů v Dogtrekkingu, kde jsem si dal za cíl umístit se v libovolném závodu HV na stupních vítězů. Víc než cíl, to byl sen, nebo takový piedestal tréninkům a nervům, které jsem obětoval pro to, být rychlejší, lepší a být dál než posledně.

Zpátky ke křečím. Ten závod pro mě začal ve zběsilém tempu. Trošku jsem chtěl, aby ze mě ten tlak opadl a hrozně si přál to umístění udělat už v ten den (noc-ráno). Držel jsem se od startu s ostatními Dogtrekkaři a poctivě si hlídal pozici, která by mi to zaručila. Tempo bylo brutální (dnes už ne tolik). V té době jsem si udělal rekord na půlmaraton. Hodinky mi to taky velkolepě ukázali honosným pixelovým ohňostrojem. Ale v tom byla ta potíž. Již od 20km jsem cítíl pnutí v pravém lýtku. Docela brzy na to, že mě ještě čekalo zhruba 45km.

Ale co, závody. Znáte to ne? Je noc… Probudíte se a říkáte si „hmmm to je paráda, do rána daleko, je nejlepší čas se protáhnout.“ No a najednou křik, převalování, napnutá noha jak struna, pes v pozoru, přítelkyně nechápe. Pak to přejde a vy můžete zase v klidu hají… 🙂 To jen tak mimo závodní téma.

Křeče, křeče křeče. Zásoben instantním hořčíkem jsem vždy, ale ten to jenom na okamžik oddálí. Za pár km, už jsem to samé cítil v druhé noze s tím, že do té pravé jsem už dostával regulérní kulhací pecky. Pořád jsem se držel s klukama, šlo to ušlapat. Každý zkopec mi pomohl. Z kopce kupodivu vše odeznělo a dalo se  s tím fungovat. Závod jsem dokončil snad jen díky tomu, že poslední 4km byly jenom z kopce. Jinak bych se tam někde šoural ještě teď.

Zkusil jsem ledasco. Zásobit se hořčíkem před závodem. Brát ho denně jakože preventivně. Brát ho vždy po aktivitě. Cpát se banánama. Jíst vyváženou stravu. Nepomohlo víceméně nic. Ani kompresní návleky. Křeče se vždy někde ukázaly. Tenhle příspěvek vlastně není o tom, jak se jich zbavit, je to silně individuální. Jsou lidé co na ně netrpí. Achjo…

Nicméně jsem pár věcí změnil. Samozřejmě se cpu banánama i tabletama. Před závodem se zásobuji hořčíkem. Ale zároveň jsem obměnil kompresní doplňky. Třeba na závody si beru pokaždé nové. Tréninky jsem změnil taky tak, že cca do 20km (teda teď do 20ti km, samozřejmě jsem si tu hranici pomalu posouval) si žádný kompresní věci neberu (nebo max šortky). Zkrátka tomu jdu naproti a věřím, že se ten sval zocelí a dá mi víc. Zdá se to být jako dobrý plán.

Letos mám za sebou dva velké závody a nula křečí do lýtek. ALE. V prvním závodě (62km) křeče do obou stehen, v druhém závodě (75km) křeč v pravém stehni… CO TEĎ? :O

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *