Horská výzva – Krkonoše 2017 – pohled všech šesti nohou :)

JÁ:

Před Výzvou v Krkonoších se podělalo vše, co šlo… Teda, ne mně, ale ségře, Dominice… Nakonec to nějak dopadlo :)Začnu tím, co se nepovedlo. Dominice onemocněl pes psím kašlem. Takže ATB a klid. Shánění náhradního psa, zoufalství, rozhodnutí, že se nejede… Nakonec jsem vyjel sám. Sestra vyjela s manželem a po pár km to vzdalo auto. Ještě Monice nabízím, že vlastně jedu solo, že ji vezmu. S díky odmítá a slyším, že je z toho smutná. Je solidární k manželovi a jedou společně domů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Do Krkonoš přijíždím sám, mám tam zamluvené ubytko do neděle. Někdy kolem páté volá Dominika, že sehnala hafana a odvoz, že dorazí někdy kolem deváté. Jdu na registraci, vyzvedávám si číslo na LONG i HALF. Jak jsem slíbil, v plánu je, že když dám LONG do osmi hodin, poběžím i HALFa. Na ubytko jdu chrnět a čekám telefon od Domči, že dorazila.

Čeká nás horské počasí. Je kosa jak blázen, hlásí mlhy…

 

 

Domča dorazila někdy v půl desáté. Když jí jdu naproti, tak nervozitou zvracím asi na 3x po cestě. Chci to už mít za sebou a neudělat ostudu… (Poprvé běžím v dresu týmu Non-stop…)

 

 

 

 

Na start, ikdyž je daleko jen 400 metrů jedeme autem, hned se schováváme ve stanu. Zdravím se s ostatními závodníky. Už jsme jako jedna velká rodina 🙂 sdílíme ambice a obavy z počasí. Všichni se tak nějak převlíkaj, svlíkaj… Začínám myslet na to, zda nejdu moc nalehko… Kompresky, dvě vrstvy kraťas (uplé a volné), dvě vrstvy trika (dlouhý, krátký rukáv), rukavice, toť vše.

Cítím lehký chlad, ale říkám si, že prvních 10km je do kopce, bude teplíčko.

Start je jako vždy v 23:55. Dodnes přemýšlím, proč za 5 12, když ostatní distance startují v 9…. 10…. asi tam chtějí mít dva dny 🙂 zeptám se na Pálavě.

START

Tak nějak už klasicky startujem hrrr dopředu. První zatáčka a zmatek… Běžím to potřetí a zase nevím, že mám běžet doleváááááá. Tak zmatkuju a chytám se ostatních. Letíme vzhůru. Slyším hůlky, takže většina přešla do chůze. 90% kopce běžím. Chci se odtrhnout od psů, abych je netáhl ve vláčku za sebou (mně taky nikdo nemotivuje Zouáka 😛 ). Další zatáčka, další zmatek. Odbočuju doleva, hodinky mi značí, že jdu blbě, tak se ohlížím a jasně… Všichni jdou dobře kromě mě a vedoucí dvojice (Kouč si našel parťáka, tak si jdou pro medlu 🙂 ). Předbíhám všechny přes pole a jedeme si to dál. Po 4 km se ode mě Kouč s parťákem odtrhávaj a běží si to tak 100-200 metrů přede mnou. Nikam nespěchám a přesto zbytku startovního pole mizím.

Seběh do Špindlu je bolavější než jsem čekal, botyyyy… Probíhám nočním městem za posměchu opilců z místního baru. Na kontrole si dotahuju boty…. Blbče… kdy už přestaneš brát nový boty na závod (poprvé jsem je obul ve čtvrtek na focení v dresu, pak až tady na závodě, takže jsem v nich 20km tak trošku plaval a riskoval kotníky). Tady mi Kouč utekl tak, že jsem už jen tu a tam viděl jejich světlo.

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli je to jiná trasa než loni, tak ten úsek po startu v lese tvrdím, že je… Stejně tak po výstupu kolem Kotle. Byla taková mlha, že jsem viděl jenom zadní běhy psa… Děs běs. Vichr jak blázen, tuhl mi ksicht. Lidi na druhé občerstvovačce mají můj hluboký obdiv, museli tam mrznout celou noc a celý den…

Okolo pramene Labe, a při česko-polské hranici trpím. Nevidím, a každý došlap je risk, kord s tím psem. Zoui to baví, táhne jak fík. Já se snažím našlapovat tak, abych se nezabil. Při seběhu kolem Vysokého kola se mi povedlo šlápnot mezi kameny. Holení narážím na hranu a chvilku si myslím, že jsem si zlomilo nohu. Zařval jsem si bolestí a nohu vytáhnul. Zkontroloval. Bolí to jako hovado. Dávám si jeden ibalgin a pomalu to rozbíhám. Už obezřetně. Mám strach. Když seběhnu dolů na písek, dávám si druhej. Tím jsem povýšil dávku na 800vkový ibáč. Od té chvíle se nepouštím do žádnýho tempa. Kouče už nehoním, a bojím se, že se to rozbolí i přes ibalginy. Na třetí občerstvovačce myslím na konec. S kameramanem to tam probíráme, běžím dál, krize nebyla, ale bál jsem se, abych nepřišel o zimu. No nic, zlato je zlato, a Sněžka za bukem.

Seběh Obřím dolem je peklo pekel, bolí to jako čert a zásoba ibalginu ze 2 byla už dávno na nule. Do Pece se běží kupodivu dobře. Na poslední občerstvovačce si dávám koláč… Do toho kopce na Růžohorky mi ublížit nemůže… Na vrcholu vypínám čelovku. (to jsem si ty Krkonoše ale užil… Mlha a tma, žádný výhled) Zapínám video a s dobrou náladou natáčím fórek. Nemám buňky na to, to sdílet hned. Vím, že mě čeká ca km asfaltu do cíle.

Trasu tady trošku změnili. Určitě k lepšímu. Po cestě znovu do Pece mě míjí auto Non-stop Dogwear. Zuzka na mě řve ať makám. Do cíle to mám asi 1,5km, běžím s hlavou vztyčenou a těším se.

Do CÍLe jsem se dokodrcal v čase 7:19:37, tím jsem si splnil kritéria pro HALF, ale nevidím to růžově. S výkonem spokojenej nejsem, ale po tom bebí jsem běžel na udržovačku, takže jako dobrý no… 🙂

V cíli přichází velká úleva. Kluci se mi smějou, že jsem se zase vysekal, že mám špinavou kompresku. Poprvé se na to mrknu a říkám, hehe to je jasný, to je krev, hele… Stáhnu jí dolů a tam šrám jako prase.

Rozhovor, protahovačka, MAMUT (regenerační drink) pro Zoui a jdeme na ubytko.

Sedám si na postel, polikám třetí ibalgin, strhávám si jeden puchejř (dobré skóre), za křiku dávám sprchu. Noha bolí jako čert. Spát se mi nedaří. HALFa vzdávám. Ještě se jdu podívat na start HALFu v 9 a zase se uklízím na ubytko jako zpráskanej pes.

ZOUÍ:

Každej den mě venčí brzo, nakrmí a zmízí někam na takovou dobu… Ale dneska néééé. Spí si, ani si nevšimne, že už tady po něm koukám. Zkusím přešlapovat, ta podlaha pěkně cvaká, třeba se hne.Nic… Jenom mě zase pohladí po hlavě, řekne ať si zase lehnu a spí dál. Tak já teda taky… Už se skoro rozednívá. Druhej pokus 🙂 Vstává… Jde na záchod a vůbec ho nezajímá, že třeba potřebuju víc než on. No neva, stejně půjdeme ven, je to náš rituál a ten se musí dodržovat no ne?

Dnešek je divnej, podle výpočtů není víkend, a přesto nemizí. Nervózně lítá po bytě a balí si věci. Asi zmizí zase na dýl. No budu ho kontrolovat, co kdyby přibalil i moje věci…

Pořád mi nebalí… Ale nakrmil mě, tak zatím body plus. Teď krmí sebe…Takový dobroty.. „mně nedáš?“ Zase lítá po bytě, balí, vyndavá věci, zandavá a znovu vyndavá… Nebalí si ani panička… Vypadá smutně, ale myslí tady někdo vůbec na mě?

Včera se oblíkne na běhání, mně dá jenom nějakou vestu a prej deme… Běhá sem tam a panička na něj míří, komanduje. Říkám mu jasně, že chci někam běžet, ale je to samé: Jdeme, čekej, pocem, sedni, hele, blablabla, ať už to skončí.

Vyndavá mojí tašku 🙂 jede se na výýýýýlet.

Už zase jí, a já nic.  Mě dává dvakrát denně, a sám se cpe snad pořád. Panička si pořád nebalí. Ani ten černej chlupáč neříkal, že by měl sbaleno.

Sedáme do auta. Není to jako, když jsme jezdili tím modrým, tam jsem mohla do druhý řady, tady sedím až ve třetí. Je tu sice víc místa, ale už mě cestou nedrbe.

Zastaví mi jednou, a určitě hlavně kvůli sobě. Nestačí mu, že tady na to čekám jak na smilování, ještě musí jít se mnou… Úleva 🙂

Cesta je za náma. Tady už jsme byli. 🙂

Zase si lehá a spí… Není to jako doma, tady si mě vezme i do postele. Jdeme do nějakých stanů, bere si tam nějaký věci, teď už je na tuty jasný, že budem běhat…

Zase spí… Něco tu dělá rámus, vyrážíme rychle ven. Zvrací :O to jsem ještě neviděla, ale je prej ok. V dálce se blíží panička, tak ten rámus dělala asi ona. Vede si chlupáče, kterýho znám jenom z dočuchu.

Jdeme zpět. Tentokrát jenom leží. Jsou oba nějaký špatný, ale to je vždycky, když se jde běhat takhle večer. Chystaj se a oblíkaj, svlíkaj a oblíkaj a nějak to řeší nebo co. Je to divný, mně daj pak jenom nějaký kšíry a zvládám to v pohodě, oni si toho berou… Nestačí jim vlastní srst?

Jdeme do chumlu lidí, většinu z nich znááám. I jejich chlupáče. Hraje tu hudba tak nahlas, že to není možný.

Páníček mi hezky drbe nožky a záda, je to příjemný a hřeje to 🙂 hodnej páníček. Napíná se vodítko a haleká na mě „demeeee“

 

 

 

 

 

 

Vyrážíme do tmy, na cestu mi hezký svítí. Před sebou nikoho nevidím, ale vím, že je rád, když běžíme. Je příjemně. Když jdeme do kopce, tak mi svítí na zadek… Fakt dík, a na cestu se bude dívat kdo? Když jdeme z kopce tak hrozně dupe, když je zkopec prudčí, tak si mě k sobě zavolá a běžíme hezky vedle sebe. Cesta je hrozně tvrdá. Budu mít zase ošoupaný packy. Poprvé zastavujeme…

Heleee granule 🙂 „nesmíííš“ jako prooooč? Naštěstí si mojí přízeň vykoupí a dá mi pár koleček salámu 🙂 s těma granulema to zkouším pokaždý, a pokaždý to klapne a dostanu salám 🙂 napít mě nechá bez řečí, to je fajn. Cesta dál je zase tvrdá a zase mi svítí na zadek. Běžíme i kousek lesem, to mě baví víc 🙂 Pak kameny, to není nic moc, podle toho jak klopítá, tak se mu to taky moc nelíbí. Už nevidím nikoho za sebou a před sebou cítím už jen slabou stopu.

Je taková mlha, že ikdyž mi chce posvítit, tak vidím prd. On asi taky, protože běžíme pomaleji než obvykle. Další zastávka a další saláááám. Trik s granulema funguje, a pak že mě bude cvičit jenom on. Po cestě na nás štekaj nějaký něco z lesa… :O ale všude, jsem trochu nesvá, ale on běží v pohodě, tak uvidíme, jak se pochlapí, až to po nás vystartuje, protože jako já se rvát nebudu 🙂

Z kamenité cesty je cesta kamenitá, ale mezi kamenama není nic, párkrát šlápnu mezi ně. On asi taky, šíleně zařve. Není to na mě, tak jdu zpět a olížu mu obličej, to vždycky pomůže. Pomohlo! Je zase na nohou, ale zase o chlup pomalejší. Ať svítí jak svítí, vidím prd.

Konečně se to rozlezlo a vidím na cestu. Nevím jestli mám radost, protože zase běžíme po něčem hrozně tvrdým. Další zastávka, další salááááááám 🙂

Nechá mě vyválet se v každé vodě, na kterou si jen vzpomenu, to je fajn. To zas tak často nedělá. Je teda fakt, že tak často neběháme tak dlouho.

Zase nic nevidíme, běžíme po nějakých děravých dřevech… Proč jsme neběželi kolem nich je mi záhadou… Z kopce si mě zavolá k sobě, je to fajn 🙂 ale už to trvá moc dlouho. Aleee, další zastávka a další salááááám. On si taky něco konečně dává, ani mi nedá ochutnat, takže mu teď do kopečka chvilku nepomůžu a on bude muset dělat cukrbliky… hehe

 

 

 

 

 

 

 

Sotva se vyškrábem nahoru,  jdeme zase dolů. Po cestě někdo huláká jeho jméno, trošku ho to popohnalo. No to je dost…

 

Už vidím místo, ze kterýho jsme šli v noci pryč. Tady to skončí, dostanu dobroty, protáhne mi nožky a půjdeme konečně spááát.

 

 

 

Chvilku si mě nevšímá a mluví s jinejma, aspoň se vyvenčím. Drbou mě všichni ostatní.

Aaaa už jde ten můj. Jde se spát, dobrou 🙂

 

 

 

úprk na startu
hurá do cíle
cílová medla vždycky potěší 🙂

Zasloužená protahovačka 🙂
Domí v cíli 🙂
Domí bednovka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *