Návrat k PlayStationu

Neboj, není to článek o tom, jak sedím umaštěnej u telky, a hraju do zblbnutí 🙂 mám práci, přítelkyni a neměl bych potom čas na to běhat 🙂

Všechno ale popořadě. To, že mám hraní videoher rád, je nepopiratelný fakt. Další fakt je ten, že na hraní zkrátka není čas. Nebo je, ale radši ho zužitkuji jinak. Třeba během. Nebo během. Takže se mi na konzoly práší a jediné kdy ji zapnu, je nechtěně při utírání prachu.

Další věc je, že čas od času mám nějaký bebíčko, který mi sice dovolí běhat, ale rozum mi říká, odpočiň si. Poslechni své tělo, dej mu pauzu. Dá se to do cajku, a můžeš zase vyletět do lesa. S tímhle se moc neztotožňuju, a zkrátka nedokážu vypnout. Nedokázal bych nic nedělat. Takže ať mám chřipku nebo zlomenej palec na noze, tak běhám, nebo cvičím nebo zkrátka něco.

Doma mám leta nepoužívaný rotoped. Jako rehabilitace na klouby, nebo svaly mi to přijde fajn. Na kole celkově nedochází k rázům jako při běhání. Nedovolí špatný styl a přesto se na něm nohy trénují a navíc v pohodlí domova. Jenže mě to nebavííííí. Je to hroznej vopruz. Spousta lidí u toho kouká na telku. To nedávám, buď dávaj nebo si pouštím něco, co znám, u toho čas neutíká. Nebo dávaj a pouštím si něco, co neznám a u toho nešlapu, protože mě to zajímá. Tak jsem zkusil novinku.

Přitáhl jsem zase rotoped do obýváku. Ohnul berany, zapnul PlayStation, pustil stopky a zkusil hrát. Nejenomže jsem šlapal jako fík, ale hodinu dvě na něm slupnu jako nic. 🙂 Nakonec jsem se přistihl, že takhle rehabilituju, ikdyž mi nic není a nemusím se na sebe zlobit, že hraju hry, protože u toho vlastně trénuju 🙂 Výborná výmluva pro drahé polovičky 🙂

 

Mimo záznam. Akorát jsem dohrál Horizon Zero Dawn a chystám se na Wolfenstein New Order 😀