Borské dvojičky vol.3 2018 – Canicross

Tak nějak již tradičně (druhým rokem) startuju sezonu ve sprinterské disciplině… Nejenom, že na to netrénuju, ale neskutečně mě to nebaví. Je to na můj v kus děsnej fofr a ze samotnýho závodu mám prd.

Nakonec největší drama přinesl náš pozdní příchod na start, ale o tom až za chvilku 😛

Kamarád se mě do tohohle zkoušel ukecávat, ale marně, zkrátka to není pro mě, že.. 😀 nakonec rozhodnutí padlo v 9:10 v neděli 18.3.2018 v den závodu. Registrace byla možná do deseti a start byl v 10:30.

Jako první co mě zarazilo, bylo, že se jednalo o Borské dvojičky vol.3, přesto jsem na webu pořadatele našel odkaz na Borské dvojičky vol.4, které proběhly někdy loni… no neva, asi někde chybka a máme se na co těšit ještě v říjnu, protože i ty letošní mají datum 18.3.2017 🙂 další mě trošku zaskočila cena, ale říkám si, je to děleno dvěma, takže to vychází zhruba na 250,- na osobu a na 3km. To by se mi Horský výzvy prodražily, kdybych to bral takhle 🙂

Na registraci není žádný problém, nově příchozí berou, pozitivní zpráva pro mě a pro Domču, která do toho se mnou jde. Tušíme, že pro nás oba to tak nějak bude peklo, zkrátka nejsme sprinteři. Ale vzledem k tomu, že to máme za rohem, byla by škoda se nevyvětrat. U registrace jsou tři mapky bez popisu. Matně si pamatuju, že Canicrossaři běží tu nejdelší, tak vím, kam koukat. Čipy si máme vyzvednout v místě startu/cíle. Nebylo by na škodu je možná dávat při registraci. Kamarád z druhého VTahu týmu se na čipy nezeptal (a nejspíš ze zvyku, že my je nepoužíváme), a závod odběhl s jeho parťačkou bez čipu. Klika, že si zapisovali cílové proběhy.

Závod měl startovat v 10:30, naše dvojička v 10:32. V 10:10 jsme uklidili hafany do auta a šli se rozběhat. Tak nějak kontrolujeme čas, a mělo by to všechno klapnout. U auta se ale potom nějak crcáme a Domča hlasí, že je 10:31… panika… Beru Zoui a v běhu ji ustrojuju, říkám si, že hold doběhneme na start a rovnou pofrčíme. Vím, že kamarád měl startovat o 30 vteřin dřív ale stejně jsem ho viděl, že ještě čeká. Klika pro nás, že starty nebyly přesně na čas. Při tom čekání (pár minut) jsem si uvědomil, že jsem si zapomněl rukavice. Nevzal jsem tašku s bundama, který jsem chtěl mít v místě předání kvůli 5min čekání na štafetu…

Start se stihl teda v pohodě, po pár set metrech mi tak nějak dochází, že mi zima určitě nebude. I šátek si stahuju z pusy a běžím, co to dá. Kámošovo parťačku doháním a předbíhám. Říkám si, že asi největší hrozbu v útoku na první místo máme za sebou 30 vteřín. Jupí. 😛 dobíhám na předávací místo a frčí Domča. Jak mi první kolo uteklo, tak to čekání v zimě zas tak neutíkalo. Zoui nedá pokoj a jak vidí, že všichni běhaj dál, tak chce samozřejmě taky. Vidím Domču a frčím do druhýho kola. Jsem ztuhlej jako prase, ale snažím se, co to dá. Na tom sněhu se ani neodvážím podívat na hodinky, abych viděl tempo. Překvapila mě ukázněnost běžců. To chválím.

  

Předávám štafetu Domče (štafeta se předávala tak, že první doběhl do předávacího prostoru a v ten moment mohl druhý vystartovat). A už jen čekám, jak se jí bude dařit. V cílový rovince ještě předběhla kámoše a bylo hotovo.

Když jdu zkontrolovat, jak na tom jsme, tak jsem zjistil, že v systému naše čipy vůbec nebyly. Zároveň jsem zjistil, že ani čipy kámoše (nevyzvedl si je), nebyly ve výsledkovce. Ani jako DNF nebo DSQ. Prej je to v pohodě a zadají nás tam podle zápisu (který měli bez času, ale podle umístění). Říkám si „cajk“, v hodinkách to mám, tak copa… Kámoš je trochu nasranej, že nevěděl o čipech, ale u čipařů jsme to domluvili a když viděl, že jsou druhý, tak se uklidnil 😀

Teď něco pro pobavení… 😀

kategorie DĚTI DO 20 let a nad 20 let… Mohli jsme startovat ještě za děcka… 😀

ikdyž jsme se registrovali jako druhý tým VTahu, tak nás zapsali nějak jinak/divně. To neva, ale do výsledků nedali naše jméno jako jediným, takže nebylo slyšet ani při vyhlášení, přiznám se že jsem se chtěl slyšet 😀

A teď už zbylá fotogalerie 🙂

VTahu2 a VTahu tým