1/2 maraton Labské pískovce

Nesnáším závody na kolečka, a proto běžíme už třetí, za poslední tři týdny… 😀 Každé kolo by mělo mít 7,5km a převýšení ca 300m.

Na tenhle závod jsem vybral super ubytování a to zcela nechtěně, protože blíž už zkrátka nebylo kde brát. Vyhrál penzion na Děčínském Sněžníku. Hned vedle penzionu je rozhledna… ale jaká, doporučujeme už jenom kvůli cestám, které to zde křižují.

Z ubytka k epicentru závodu to máme asi 10 minut autem, takže vše samozřejmě necháváme na poslední chvíli. Z Plzně jsem se chystal na počasí kolem 5+ stupňů nad nulou. Od našeho příjezdu: v pátek pršelo, v noci mrzlo a ráno bylo -8 a den po závodě +5 a azuro. Říkám si, že se to do poledne, kdy je start, umoudří. Musí, protože s sebou nemám rukavice, dlouhé kalhoty a vlastně ani nic pořádně na převlečení po závodě… jel jsem tak nějak stupidně na lehko.

Když máme nachystáno, vyvenčeno, tak sedáme do auta a jedeme do Tisé. Vyzvedáváme čísla a jdeme se schovat do auta. Ještě jednou venčíme, rozběháváme se a jdeme pomalu na start. Předem registrovaných bylo málo, říkám si, že by to mohli zachránit příchozí. Nestalo se. Startovalo ještě míň lidí, než kolik jich bylo přihlášeno. Já a jeden můj soupeř (zdravím Adama) a Domča, která si zase poběží solo závod.

12:00 start. Fičí vítr a my prcháme do prvního kola. Stoupák, mezi ledové schody a po obvodu skal, mezi neukázněnýma němčourama a našincema, kteří kolikrát pro běh nechají úzkou uličku lemovanou jejich psama. Všichni překážejí, ikdyž se tam závod běží už od 11:00. Dospělí uhýbají, ale nějak zapomínají, že s sebou mají děti nebo psy. Vyhýbáme se a tahání psů od sebe bere zbytečně energii a elán.

První značený nebezpečný seběh byl krátkej a proletěl jsem ho jak nic. Tam ztrácím Adama. Druhý seběh taky kraťas frčím dál. Na třetím po letmém pohledu, že nemá konce pouštím Zoui na volno. Je to trošku drámo, dělám to prvně s hůlkama. Všechno mi překáží. Dole na rovince si ji zase upínám na frajera za běhu, takže se málem vysekám. Běžíme dál kolem turistů, děs běs.

Po krátké asfaltové epizodě dobíháme k hotelu Ostrov, kde začíná první ostřejší stoupání, které je ve třetině seknuté zhruba 400m rovinným přeběhem. Nahoře rovinka, fičák, druhý ostřejší seběh, zase pouštím Zoui, tentokrát bez problémů. Už mám praxi z před 10ti minutama… 🙂

Poté poslední mírné stoupání, zhodnocuji rozhodnutí vzít si hůlky pozitivně. Na občerstvovačce odkládám větrovku a mažu do druhýho kola. Holky se mě ptaj, kde mám Adama 😀

Druhý kolo si moc nepamatuju, nějak mě bavilo a uteklo jak nic. Třetí kolo už jsem trošku protrpěl, po každé, když jsem vybíhal ty schody po startu, myslel jsem, že už se znova nerozběhnu. Tuhoň na entou.

Do cíle dobíhám za 1:56:09. Pro mě epickej čas, pro Zoui velká pochvala, jak se porvala se třema kolečkama. Je to naše třetí kolečková zkušenost po Borských dvojičkách a po 1/2 maratonu okolo Meluzínky. Všechny tyhle závody jsme běželi v posledních třech týdnech. Do třetího kola se jí moc nechtělo, asi tak jako mně a půlku probinkala, ale pak začala mít asi pocit, že to tentokrát klapne, tak mi do cíle hodně pomohla 🙂

Domča doběhla za mnou asi 14 minut. Bojovnice jak blázen, letos běhá jako ďábel… 🙂

Z Raidlight závodů mě tenhle oslovil snad jen techničností, kolečka na prd, turisti na prd, za tu cenu by si člověk rád odnesl víc než jen diplom… ale pro medaile to neděláme, a už to po Moldavách u tohohle pořadatele známe, takže to vlastně není ani stěžování 🙂 na tenhle závod se nejspíš nevrátíme, ale to kvůli těm kolečkům, Moldavy si nejsíš utéci nenecháme 🙂 určitě super zkouša pro milovníky těžších tratí a vyzvanače sebemrskačství 😀 🙂