Horská výzva – Beskydy 2018

Taková naše před-Výzvovská klasika… Zdravotní peripetie na obou stranách, tím Vás nebudu zatěžovat. Důležité je, že do závodu jsme nastoupili zdraví a v plné síle.

Počasí slibovalo 15 stupňů a přeháňky. Už po cestě z Plzně, nám bylo jasný, že to neklapne. Čím dál jsme byli, tím míň mraků bylo na obloze a teplota nepříjemně stoupala. Plus klasický sračky na D1, takže cesta zabrala 6 hodin.

Ubytování klaplo na jedničku, na místo jsme dorazili přesně na start registrací, takže jsme se se všemi přivítali a vyzvedli si čísla a čipy. Atmosféra parádní, slunko svítí, ještě pořád jsem doufal, že sprchne a že se to zlomí… Marně.

Vždycky se před závodem nervím, chce se mi blejt, nebo rovnou bleju a celkově jsem nervózní už tak týden předem. Letos se ve mě něco zlomilo a víceméně až do startu se mi dařilo bejt v pohodě a nijak to neřešit. Ve stejném duchu jsem dával i rozhovor a mluvil se všemi, co znám. Zkrátka si to jdeme užít a na výkon, nebo umístění se netlačíme. Prostě si běžíme svoje, hlavně se nezabít.

Nedaří se nám spát, jak já jsem v klidu, tak Domča není vůbec. Poleháváme a v deset zhruba se začínáme chystat. Jdu asi stokrát na záchod. Evidentně nejsem v klidu na 100%, ale hlava je v cajku. V jedenáct přejíždíme na start. Ty schody nenávidím 😀

Na startovní čáře si s Domčou stoupáme vedle sebe do první lajny. Nemá cenu si lézt dozadu, trénujeme hodně podobně, takže proč by se měla zdržovat předbíháním půlky startovního pole. Po klasickém odpočtu a Zoui nedočkavém kvílení se vydáváme do tmy.

Ze začátku je to docela slušná kudlovačka. Jeden Dogtrekkař to napálil docela solidně. Držím si svoje a běžím tak nějak na nesmrtelnost. První stoupání na Javorník, startovní pole za námi se trošku třídí, ještě vidím Domču, seběh dolů a od té doby se nevidíme. Střídavě běžím se svým soupeřem. Párkrát ho usměrním kudy běžet (jednou se mě blbe chytil, kufr asi 40 metrů 😀 ). Při dalším stoupání na Černou horu mi zmizí z dohledu za jednou zatáčkou. Říkám si, že je vymalováno a běžíme si svoje. Medaili za druhý místo doma ještě nemám tak copa 🙂

Po cestě je vcelku málo vody, tak využíváme co je na plno. Na občerstvovačce v Dolní Bečvě mi říkají, že jsem první pejskař… Je mi jasný, že kolegáček zakufroval… První výstup na Pustevny je vcelku mazec, ale pořád se mi daří držet tempo. Asfaltový přeběhy jsou hnus fialovej, ale co naplat. Do Kněhyně doražím ještě vcelku v pohodě, čipujem si a běžíme po silnici dolů, než se vydáme zase na Pustevny. Zoui vrčí a sprintí do pangejtů… Zatracený ježci nemůžou votravovat třeba v lese?? 😀

Nohy trošku bolej, ale to přejde do stoupáku na Pustevny. Opravuju místama špatné značení, až mě to nebaví. Volám Domče, ať si tady dají pozor a běží zkrátka po hlavní bez odbočování. Dokodrcám se na společnou trasu, kde potkávám „Trekaře“ ,co si vzali Výzvu jako pochoďák. Na řadu přicházejí řeči o trápení zvířat a jak se to běží, když to odmaká pes. Usměju se prohodim nějakej fórek a běžím si pro ionťák. Na Pustevnách doplnim palivo, Zoui dostane finální porci salámu. Která ji ovšem nesedla, takže zhruba půlkilometru chrmlá. Předbíhám 4té muže a šinu si to k Radegastovi.

Po něm na Radhošť, kde mě počastuje fantastickej východ slunce, úplně boží a v tom si všimnu, že mě někdo fotí :O Říkám si, ať je od organizátorů, ta fotka půjde na zeď… (nemyslim FB 😀 ) Z Radhoště po sjezdovce dolů trošku trpím. Cítím, že přijdu o nehty na obou palcích.

Při výstupu na Velký Javorník, beru ho souhrně od silnice si říkám: „co tady kurva dělám“ … Když se dobelhám nahoru, tak zase prohodim něco o tom, že jsem myslel, že to bylo delší… 😀

Na serpentinách dolů dobíhám 3tí kluky, jednomu z nich prej nejdou seběhy, dal bych mu high five, protože mě dneska taky nešly… Loučím se s nima, že si to povíme v cíli. Dole do toho trošku kopnu a snažím se to s hlavou vztyčenou doběhnout. To se mi ve dvou případech nedaří, a takový minikopečky si ještě vyšlápnu pomaloučku. Ohlížím se a ujišťuju, že když až sem jsem první, že to klapne 😀

Do cíle je to blíž než jsem si pamatoval, takže jsem tam za chvilku. Čas oproti loňsku jsem si polepšil o 12 minut, což Zbyňa Cypra okomentoval hezky, že patřím k těm magorům, co to dali pod 7 hodin. Jooo to poslouchám rád. Takže jsem to měl za 6:48:44 na trase dlouhé 62,4km s převýšením 2633m. Domča za mnou zaostala jenom hodinu! Hrozná mašina 🙂

Po závodě obligátní a na Horské Výzvě se to snažím dělat okatěji než jinde: Napojení psa a jeho protažení. Dělám to třetím rokem sám… :/