Horská Výzva – Jeseníky 2018

Fjů, kde začít… Na Šumavu jsem se vyprdl, že už toho bylo dost a nechal jsem namlsat ostatní a taky jsem chtěl tak nějak vypadnout z role maskota. To se víceméně podařilo, co se nepodařilo bylo, že s tím vyprdnutím, jsem i přestal běhat. Ne, že by mi ta pauza nepomohla, ale s blížícími se Jeseníky jsem začal trošku panikařit a běhat, co to dá. Takže klasicky před závodem všechno bolelo.

Na pohodě mi to nepřidalo a těšil jsem se na Tomáše. Říkal, že se mě pokusí držet, tak jsem byl zvědav jak to na mě bude fungovat.

Ubytování máme pochystaný na celej seriál už od února, takže žádný nervy. Domča prohlašuje, že neběží, takže žádný nervy. Na silnici po 320km bez problémů, takže žádný nervy. Na registraci se Domča cuká a přihlašuje se taky, trošku nervy 😀

Musím se přiznat, že na tenhle závod jsem se historicky nejlíp vyspal. Lehnout jsme si šli kolem sedmé a já spal jako dudek až do budíku. Pak klasický přešlapování, kontrolování, prostě rutina. Za ty tři roky to mám zmáknutý. Teda kromě toho, že čelovka přestala ukazovat úplné nabytí. Ani po několikátý v zásuvce ne a ne bez kabelu říct, že je ready… Druhý nervy…

Naštěstí v Rockpoint stánku půjčují i čelovky, takže měním svojí Petzl za Sylvu. Jak to bejvá s ženskejma, jsou vždycky problémy, ale o tom až potom.

Před startem dělám živej vstup a divně hejbu jazykem 😀 hlava je v pohodě, ale evidentně je tělo v nervu. Prší a je kosa, zkrátka ráj v srpnu, bez ironie. Běžím nalehko, kupodivu lidi kolem vcelku nabalený, celý seriál se mi zatím daří odběhat v krátkým kompresním triku a kraťasech. Taktika vyšla na výbornou, zima ani teplo mi nebyla ani vteřinu, takže oblíkání ani svlíkání jsem neřešil.

Start klasicky ve 23:55 za řevu psů. Vyrážíme do tmy jako první. Trošku si říkám, jestli jsem to nepřehnal, ale Tomáš se mě drží, tak si říkám, že je to ok. Na první ypsilonce trochu panika. Je tam divně šipka, ale rozhdnu se věřit hodinkám a běžíme dál dobře. Ani na potřetí si to prostě nepamatuju. Zanedlouho v kopci na asfaltce mě dobíhá lehkým krokem Honza. Do té doby jsem si myslel, že běžím jak mistr světa, ale on mě dobíhá s takovou lehkostí, až mě sere… 😀 tak kecáme a šinem si to na Praděd. Den na to jsme tam byli procházkou, za světla s prošitejma nohama se mi to zdá neběhatelný.

Na Pradědu čipík a valíme dolů na první občerstvovačku. Dole salám pro Zoui, já nic. Teď je to nahoru k Petrovým kamenům, pak hřeben, hnus dolů, pak něco kolem řeky a nahoru na Dlouhé stráně (takhle dobře mám najetou mapu 😀 ) hned za občerstvovačkou ztrácím Toma. To mě trošku hází do klidu a běžím dál s Honzou a Radkem.

Před Stráněma si ošklivě nakopnu patu a hážu první ibáč. Kluci se mi ztrácí a trochu mě to vyhazuje z tempa. Čelovky za sebou vidím, až když vybelhám schody na Stráně. Po nich dolů, dolů, dolů až do Kout. Další občerstvovačka, pro Zoui salám, pro mě voda. Na kluky prej už ztrácím 2 minuty. Říkám si, že to je nehratelný a šinu si to dál. Čeká mě dlouhý ale běhavý stoupání. To popisovat nebudu, těžkej morál, prostě hnus fialovej.

Společná část trasy je za trest tam i zpět, hodně technická věc, kord ve tmě, mlze, mokrá, výhoda v dešti byla, že se člověk nemusel vyhýbat kalužím, prostě to nemělo smysl. Náročnej (v tom počasí jo) seběh do Ramzové, kde už začínám přes stromy registrovat trochu světlo. Tady mě opustila Sylva. Potřeboval jsem od ní ještě půl hoďky. Hážu na hlavu Petzla a dolů dorazím už bez čelovky, na těch kamínkách níž jsem už extra světlo nepotřeboval a navíc už mě bolelo od pásku nad ušima 😀 druhej ibalgin.

Tady si doplňuju vodu i ionťák. Čeká mě náročný stoupání na Šerák a pak ten společnej Mordor. Stoupání asi netřeba popisovat. Nevýhoda běhu se psem je, že když má měkkou trasu, tak moc nic neřeší a jde rovně, to znamená, že mě Zoui táhla přes ty největší „schody“. Uteklo mi to přesto pocitově rychleji než loni. Za to ta společná cesta… To byl očistec, loni s Láďou jsme taktizovali, aby jsme sithli start HALFU ale letos jsem tam byl sám a čučel jsem na hodinky a sledoval jak ubíhaj metry.

Moc to nešlo a ani přání od protiběžců na mě letos moc nefungovalo. Poslední stoupáníčko před sešupem potupně vyjdu, ikdyž jsem ho loni běžel, třetí ibalgin. Noha už mě bolí celá. Dolů si asi sedmkrát řeknu, že to musím napálit, ale nejde to ani když hodinky ukazujou do cíle 700m. Ohlížím se, jestli náhodou někdo nefrčí mě předběhnout a peru to dolů.

No a cíl? Tam člověk zapomene na všechno… Celý závod si říkám, že Krkonoše nepůjdu, teď říkám, že bych šel 🙂

63,88km za 7:18:46 (Domča 8:12:03 :O nejvíííííc) s převýšením 2600+m v souhrnném tempu 6:53 min/km

A co bylo potom? Sprcha, a že se půjdu podívat na start HALFU, s klukama dáváme u auta rum. Na ubytko se vracím načatej, že jdu spát asi v půl 11. Domča má radost… Poté zpět do zázemí, s klukama pivo a medovina… Na ubytko se vracím už pod parou a jdu spát, Domča má radost… Po vyhlášení jdeme na večeři, s klukama dávám pivo, po večeři rum. Domča má radost a navíc je už zmrzlá. Jdeme domů, zatopíme a usneme dřív než vybereme film. Venčení v noci ve stylu Zombie-walk…

One Comment on “Horská Výzva – Jeseníky 2018”

Comments are closed.